1. KAPITOLA

 

V drážd'anském společenském domě byla právě přestávka a v přeplněném přednáškovém sále panovalo mezi posluchači velké vzrušení; jejich hovory se točily převážně kolem přednáše­jícího parapsychologa Mistra Frabata.

 

První část přednášky zau­jala všechny posluchače, neboť až do dnešního večera nikdo z nich neviděl provádět experimenty přesahující hranice mož­ností. Všechny přítomné překvapila a zanechala v nich hluboký dojem. V hledišti byly zastoupeny všechny společenské vrstvy.

 

Pronikavý hlas zvonku vyzval obecenstvo v sále i na chodbách, aby zaujalo svá místa. Po druhém zvonění ztichla celá síň, světla zhasla a opona se pomalu zvedala. Jeviště osvětloval křišfálový lustr a vrhal jasné světlo na stůl umístěný uprostřed jeviště. Na stole, po­krytém brokátovou pokrývkou, stála sklenice s vodou, vedle stolu židle. Poněkud opodál stálo v půlkruhu rovněž několik židlí.

 

Je­viště nepůsobilo dojmem kouzelnické scény, jak tomu při podob­ných přednáškách obvykle bývá. Nebylo zde nástrojů, ani náčiní či hůlek a ani jiných pomůcek. Zvědavost obecenstva vrcholila.

 

Pružnými kroky vešel Mistr Frabato do středu jeviště a lehce se uklonil. Neměl na sobě nic mystického a ani jinak nápadného. Svou poněkud silnější postavott, tmavohnědými vlasy a elegant­ním smokingem se od ostatních lidí nelišil. Pouze jeho tmavo­hnědé hluboké oči měly v sobě něco tajemného, skrývalo se v nich cosi nevyzpytatelného a neprozkoumatelného. Pohled vy­jadřoval dobrotu i přísnost, laskavost i milosrdenství a zářil na každého, komu byl právě věnován. Když se ztišila bouře potles­ku, učinil Frabato oběma rukama gesto, jímž si vyžádal klid. Po­kračoval v přednášce:

 

„Dámy a pánové, v prvním díle své přednášky jsem vám objas­nil podstatu a působení sugesce a autosugesce v teorii i praxi. Svými experimenty jsem dokázal, že se sugesce nechá provádět na jakoukoliv vzdálenost. Vylíčil jsem vám, že její podstata vězí v ovlivňování podvědomí. K dokonalejšímu pochopení si to nyní ještě zopakujme.

 

Jak je vám již známo, sídlí normální vědomí v duši a je ve fyzic­kém těle uváděno v činnost velkým mozkem. Právě tak je tomu u podvědomí, jež je též vlastností duše a je jako protipól vědomí uváděno ve fyzickém těle v činnost malým mozkem.

 

S ohledem na praktické využití podvědomí věnujme nyní po­zornost studiu psychologické funkce malého mozku, tedy pod­vědomí. U každého člověka, který si je vědom svých pěti smyslů, je sféra normálního vědomí stále činná, což znamená, že člověk je schopen využívat permanentně funkce normálního vědomí. Není jediné síly v Universu a tedy ani v člověku, která by neměla svůj protiklad. Proto také vše, co v normálním vědomí chápeme pod pojmem myšlení, cítění a chtění, dále pamět a rozum, zrcad­lí se v podvědomí jako i opačný účinek. Na základě tohoto po­znatku můžeme podvědomí považovat za svého protivníka. Hnací síla, čili impuls ke všemu, co si nepřejeme, jako naše vášně, chyby a slabosti, vychází právě z této sféry, tj. z podvědomí. Mu­síte se proto naučit, aby vám tento vašemu „Já" do jisté míry ne­přátelský aspekt nejen neuškodil, ale naopak vám byl nápomo­cen.

 

Podvědomí potřebuje k svému uskutečnění na hmotné úrovni čas a prostor, tedy dva základní principy, které musí mít každá věc, má-li být přenesena ze světa příčin do skutečnosti. Jestliže tedy odejmete podvědomí čas a prostor, přestane opačná pola­rita na vás působit, čímž je vám dána možnost přimět vědomí k tomu, aby přispělo k uskutečnění vašich přání. V tomto vypo­jení podvědomí vězí klíč k praktickému upotřebení autosugesce a sugesce.

 

Formule, které si pro autosugesci zvolíte, musí mít bezpodmí­nečně přítomný čas a rozkazovací způsob. Chcete-li si např. v sobě vypěstovat vlastnost klidu, bude formule pro autosugesci znít: `Jsem klidný!' Nejúčinněji a nejpronikavěji pracuje podvě­domí v noci, tedy když člověk spí. Ve spánku je činnost normál­ního vědomí zastavena, takže nadvládu má podvědomí. Proto je doba, kdy se tělo ukládá ke spánku, nejvhodnější pro příjem su­gestivní formule, tedy těsně před usnutím, ale také bezpro­středně po probuzení, kdy se ještě nacházíte v tak zvaném polo­spánku. Tím ovšem není řečeno, že by pro autosugesci nebo su­gesci nebyla vhodná i jiná doba. Ale nejvhodnější jsou tyto dva časové termíny.

 

S jakými myšlenkami a pocity usínáte, s takovými pracuje pod­vědomí ve spaní. Proto nikdy neusínejte s myšlenkami na starost, žal a depresi. Zbývá ještě podotknout, jaká přání se dají autosu­gescí splnit. Zde platí všeobecné pravidlo: splnit se dá každé přání, které se týká ducha, duše a těla, např. zušlechtění povahy, dosažení zdraví, rozvoj různých schopností a podobně. Naproti tomu není možno dosáhnout autosugescí přání, která nemají nic společného s osobností, jako např. výhry a podobně. K volbě dal­šího přání přejděte vždy teprve tehdy, když jste s dosaženým ús­pěchem prve zvoleného přání dokonale spokojeni. Trpělivost a vytrvalost vedou v každém případě, tedy i zde, k žádaným vý­sledkům.

 

Nyní pohovořím o jiném tématu s vyšším významem: o magne­tismu, nebo-li tak zvan.é radioaktivitě člověka. Jestliže vám mám podstatu magnetismu dokonale vysvětlit, musím překročit vytý­čený program, nebot naše téma si vyžádá několik dalších předná­šek.

 

Hned zpočátku je nutno si uvědomit, že všechny věci tohoto světa vyzařují a pohlcují paprsky. Každá věc nezáří stejně a také nepřijímá paprsky stejně, neboť to závisí na citlivosti dotyčného předmětu. Na takových zákonech spočívají veškeré magické ná­stroje a talismany. Toto je však speciální obor, kterým se zde ne­hodlám zabývat. Chci vám jasně a stručně vysvětlit podstatu magnetismu a dokázat ji praktickými experimenty. Krátce ře­čeno, magnetismus je nejdokonalejším výtažkem člověka, je ži­votní silou a hmotou, v níž se všechny paprsky pohybují, je spo­jením mezi tímto a oním světem a je též pojítkem mezi lidmi.

 

Záření není ušetřen ani člověk. Síla a čistota lidského záření zá­visí na zdraví člověka, na jeho vůli, charakteru a duševní vyspě­losti. Čím jemnější, hlubší a čestnější jsou myšlenky člověka, jeho život a skutky, tím čistší, jemnější a pronikavější jsou jeho paprs­ky.

 

Pro dnešek však dost, nebof o magnetismu by se daly psát celé knihy. Při mém krátkém čase se však zatím musíte spokojit s tímto stručným vysvětlením. Svou teorii doplním ještě předve­dením několika praktických důkazů. Prosím, aby z obecenstva přišly ke mně na pódium tři osoby."

 

Frabato čekal s úsměvem, kdo bude mít k experimentům od­vahu. Sálem se nesl šepot a šum. Přecházel po pódiu sem a tam, jeho počínání postrádalo obvyklého konání okultistů. Když ni­kdo nepřicházel, učinil pravou rukou povzbuzující gesto a pra­vil: „Nebojte se, nic se vám nestane, jen ke mně nahoru na je­viště! Také já jsem rád veselý, rád se bavím a společnost je mi ně­kdy milá i na jevišti."

 

Na tuto výzvu povstala jedna hezká plavovláska a nesmělými kroky stoupala po schůdcích na jeviště. Frabato vtipně pronesl: „Hled'me, všeobecně se má zato, že jsou ženy slabé pohlaví, a tato hezká slečna nás přesvědčila o opaku." V sále se ozval smích a hned se zvedlo několik osob a pospíchaly na jeviště. Opět uči­nil Frabato pohyb rukou a řekl: „Dost prosím! Spokojím se s tímto počtem, neboť by sem na jeviště přispěchali všichni a já bych musel sám do sálu." Jeho vtipné poznámky rozesmály všechny přítomné.

 

Frabato se obrátil k osobám na jevišti a pravil: „Prosím nyní, abyste mi laskavě zapůjčili nějaký předmět, který nosíte u sebe, položili ho na stůl, a pak pod kontrolou opustili sál."

 

První povstala světlovlasá slečinka, sňala z ruky stříbrné ná­ramkové hodinky, položila je na stůl a odstoupila. Další předmět, náprsní tašku, dal na stůl mladý muž. Podle svého chování očeká­val žert, který si nechtěl nechat ujít. S laskavými slovy se Frabato obrátil na starší dámu a vybídl ji, aby k pokusům přispěla svým krásným náhrdelníkem. Polichocena Mistrovou výzvou, sňala dáma řetěz posázený drahokamy a položila ho rovněž na stůl.

 

„Na úvod vám předvedu menší psychotronický experiment, jenž se do jisté míry týká magnetismu, pouze s tím rozdílem, že dotyčné osoby, které byly s odloženými předměty ve spojení, za­nechaly na nich, aniž by to tušily, nepatrné množství svého živo­čišného magnetismu. Školený jasnovidec může díky tomuto magnetismu zjistit, co vše se s předměty odehrálo a kdo s nimi přišel do styku. Přitom nezáleží na tom, je-li předmět z blízké nebo dávné minulosti."

 

„Neusmívejte se tak," obrátil se Frabato k blondýnce, která přes svůj úsměv byla plná pochybovačných myšlenek. „Čtu ve vašich myšlenkách," pokračoval, „a proto vám předložím důkaz". Při­stoupil ke stolu, vzal do ruky náramkové hodinky a hluboce se soustředil. Téměř bez dechu ho publikum pozorovalo a napjatě očekávalo, co bude následovat. Frabato držel hodinky a jeho zrak byl upřen do dálky, jako by chtěl něco spatřit.

 

Náhle procitl, trhl sebou a obrátil se k blondýnce s těmito slovy: „Máte vskutku od­vahu. Kdybych já šel na přednášku o jasnovidectví, určitě bych si bez dovolení nevzal s sebou cizí věc. Vidím, že za zády vaší sestry činíte tak pravidelně. Hodinky dostala vaše sestra k biřmování od tety, která zemřela následkem úrazu. Vaše sestra si tohoto dárku velmi váží, považuje ho za upomínku na tetu, a proto hodinky ne­nosí. Není od vás hezké, že je nosíte vy. Poučte se a vícekrát ne­vezměte tyto hodinky na ruku." Na obličeji dívky bylo vidět, že Frabato mluví pravdu. Zrudlá a zahanbená hleděla k zemi. Fra­bato položil hodinky zpět na stůl. V tomto okamžiku si chtěl mla­dík hbitě vzít svou náprsní tašku nazpět, což vyvolalo v hledišti smích. Frabato však mladíka předešel a pravil: „Nezdá se, že byste měl čisté svědomí, když máte takový spěch svou tašku ukrýt. Po­dívám se raději, co za tím vězí." Frabato si s taškou chvíli pohrál, načež bez velké námahy zjistil důvod.

 

Obrátil se k mladíkovi se slovy: „Mladý muži, vidím ve vaší tašce modrou obálku s fotogra­fií velmi hezkého děvčete, jemuž jste slíbil hory doly a získal tak její srdce. Ta dívka vám pevně věří, neboť pochází z velmi vážené rodiny a dosud neměla žádný milostný poměr. Zároveň ale vidím ve vaší tašce koncept milostného dopisu jiné dívce, kterou jste před nedávnem poznal na zábavě. Tato dívka se vám zalíbila pro její koketní chování. Nerad se pletu někomu do soukromých zá­ležitostí, ale mohu vás ujistit, že ani jednu, ani druhou nepove­dete k oltáři." Mladík zbledl a koktavě pravil: „Jak je to jen možné, že tak všechno víte a uhodnete? Před vámi nelze mít tajemství, nechtěl bych s vámi přijít často do styku." Obecenstvo propuklo opět v bouřlivý smích a se zájmem očekávalo další.

 

Frabato odložil mladíkovu tašku a obrátil se ke starší dámě: „Jistě dovolíte, abych zde vylíčil osudy vašeho náhrdelníku." Pro­nášeje tato slova, vzal náhrdelník do rukou a pokračoval: „Tento šperk se dědí již po pět generací. Původní majitelé byli velmi bo­hatí šlechtici, žijící ve Francii. Za revoluce byli sťati gilotinou. Každému majiteli přinesl náhrdelník něco velmi nepříjemného a vám též. Když váš manžel přišel ve válce o život, odvrátilo se od vás štěstí a dlouho jste vedla strastiplný život. Jste odkázána na malou rentu, kterou vám jako poškozené válkou vyplácí stát. Ná­hrdelník vidím dvakrát v zastavárně. Jelikož je to pro vás vzácný dědičný předmět, dala jste pokaždé s velkou obětí dohromady částku, abyste ho mohla vyplatit." Položil náhrdelník opatrně na stůl a obrátil se k publiku. S klidným hlasem pronesl: „Prosím, aby jedna paní a jeden pán z obecenstva doprovodili tyto po­kusné osoby ven, čímž bude zaručena kontrola." Frabatovo přání bylo splněno a po krátké chvíli opustilo pět osob sál.

 

„Nyní, když jsou mé pokusné osoby z dohledu a doslechu, na­plním každý předmět svou magnetickou silou a určitou myšlen­kou. Výsledek nabíjení se projeví v okamžiku, jakmile budou předměty opět v rukou svých majitelů. Prosím, abyste učinili návrh, jaký účinek se má u každé osoby projevit." Uprostřed sálu povstal černovlasý pán a žádal o slovo. „Nuže pane," řekl Frabato, „máte nějaký skvělý nápad?" Poněkud nejistě pravil oslovený: „Kdyby to bylo možné, bylo by j istě veselé, aby předměty byly im­pregnovány takto: až si ona slečna vezme hodinky, nechť pro­pukne v hlasitý smích." V sále zazněl potlesk a na Frabatově vese­lém obličeji bylo vidět, že je srozuměn. Požádal pána, aby k němu přišel na jeviště. Se srdečným stiskem ruky mu poděkoval za do­brý nápad a požádal ho, aby určil ovlivnění dalších předmětů. Pán pohlédl s úšklebkem na náprsní tašku a pravil: „Bude jistě komické, až onen zamilovaný mladík propukne za trest v use­davý pláč."

 

Opět zazněl sálem smích a trvalo delší dobu, než se obecenstvo utišilo. S kývnutím hlavy řekl Frabato příjemnému pánovi: „Zdá se, že jste herec, a to komik, že přicházíte na tak zna­menité nápady. Měl jste raději zůstat u svého dřívějšího povolání a nezaměnit je s kancelářskou prací." S dotyčným pánem to trhlo, a ačkoliv byl v rozpacích, kývl hlavou na znamení, že Frabato mluvil pravdu. Byl toho času úředníkem u jedné velké firmy, ale než místo přijal a dopracoval se určitého postupu, byl zaměstnán jako artista a klaun v kočujícím cirkuse.

 

Frabato se obrátil k pub­liku s otázkou, co se má stát s náhrdelníkem. V první řadě po­vstala paní a zvolala: „Protože tento řetízek přinášel jen neštěstí a navzdory tomu ho i nynější majitelka má v lásce, bylo by na místě, aby ho paní, jakmile vezme řetízek do rukou, s pocitem hnusu odmrštila." V sále zavládlo ticho, podle něhož Frabato usoudil, že všichni přítomní s tímto návrhem souhlasí. Pán na je­višti chtěl odejít, ale Frabato ho požádal, aby ještě zůstal a proká­zal mu laskavost s další spoluprací.

 

Frabato přecházel jeviště a pravou rukou prováděl různá gesta. Po krátké chvíli se zastavil, vzal hodinky opatrně do jedné ruky a druhou rukou po nich přejížděl. Obličej mu zbledl a celý jeho výraz prozrazoval, že duchovně intenzivně pracuje. Asi za tři mi­nuty hluboce vydechl a přes jeho tvář přeletěl úsměv.

 

Položil ho­dinky na původní místo a vzal do ruky další předmět, náprsní tašku. V chůzi nad ní prováděl různá komická gesta a za několik okamžiků ji rovněž položil. Po celou tuto dobu nevymizel z jeho obličeje úsměv. Řetízek nechal ležet na svém místě, tři kroky po­odstoupil a upřel svůj zrak na opál uprostřed náhrdelníku. Stál s fascinujícím klidem, pohyboval pouze pravou rukou, jako by něco odhazoval. Načež pohlédl na mlčky stojícího pána, jenž ho se zájmem pozoroval. Požádal pána, aby ho na pódiu zastupoval podle pokynů, které mu také ihned oznámil. „Mohlo by se mi to­tiž vytýkat," dodal, „že zde pracuji s hypnózou, a proto odejdu do bufetu.

 

A vy pane, požádáte majitele těchto předmětů, aby si je vzali nazpět. Účinek, jenž si přítomní přáli vidět, se projeví a bude pro každého dostatečným důkazem o existenci magne­tismu. Prosím dva pány o doprovod, aby mne kontrolovali a mo­hli potvrdit, že pokusné osoby na dálku neovlivňuji." Obecen­stvo dávalo potleskem najevo svou spokojenost s experimenty. V doprovodu dvou pánů odcházel Frabato postranní uličkou.

Frabatův zástupce se rychle se svou úlohou sžil. Nejprve požá­dal u dveří stojícího pána, aby zavolal očekávané osoby zpět do sálu. Všichni tři se k jevišti blížili nesmělými kroky, nebot na sobě cítili zraky přítomných. Zástupce je oslovil: „Mistr Frabato si přeje, abyste omluvili jeho nepřítomnost, šel se občerstvit do bufetu. Pověřil mě, abych s vámi dokončil jeho experiment. Vez­měte si, prosím, každý svůj předmět a vrafte se na svá místa."

 

Blondýnka měla velmi naspěch a zlostně uchopila hodinky. Jak­mile si je připnula na ruku, propukla v hlasitý a srdečný smích, kte­rým strhla k smíchu a potlesku celé obecenstvo. Mladý muž, který mezitím zastrčil svou náprsní tašku, se na své místo vracel poněkud rozechvěn. Sotva usedl, dal se do hlasitého pláče. Starší paní sáhla po svém šperku s určitou obavou. Jakmile se ho dotkla, uchvátil ji k němu takový odpor, že ho prudce odhodila do rohu jeviště. Smích a potlesk burácel sálem. Než se publikum uklidnilo, zvedl Frabatův zástupce náhrdelník a podal ho své majitelce. Sám se uklo­nil a rovněž se vrátil do sálu. Opona pozvolna padala a ze sálu od­cházeli návštěvníci, kteří se chtěli občerstvit nebo si zakouřit.

 

Hlas zvonku ukončil přestávku a všichni pospíchali na svá místa, aby nic nezmeškali. I během této pauzy se hovor točil je­dině okolo Frabata, ve kterém všichni přítomní viděli zázrač­ného muže. Frabato se stal rázem miláčkem obecenstva. Jakmile se objevil na jevišti, byl pozdraven dlouhotrvajícím potleskem. Děkoval za tolik projevené sympatie a žádal přítomné, aby ho ne­považovali za nadpřirozeného člověka. Po tomto krátkém úvodu hovořil dále tichým, ale pevným hlasem.

 

„Kdo z vás se cítí nemocen, nechť přijde na jeviště a usedne na připravenou židli u zdi." Pacienti se okamžitě hrnuli k pódiu, ale Frabatův hlas je zadržel slovy: „Žel bohu, všichni se sem vejít ne­můžete. Stačí mi oněch třicet sedících." Po těchto slovech se lidé vraceli na svá místa, avšak jeden mladík zůstal stát v rohu jeviště, přestože si neměl kam sednout. Frabato si prohlížel jednoho po druhém, a když spočinul na stojícím mladíkovi, promluvil k němu: „Mladý muži, vy se musíte se svým případem obrátit na specialistu, neboť vaši chorobu nejsem oprávněn léčit. Bylo by vám jistě velmi trapné, kdybych objasnil příčinu vaší nemoci." Mladík zrudnul a zahanben opustil jeviště. Většina posluchačů vytušila, o jakou nemoc v tomto případě asi jde.

 

Frabato šel nyní od jednoho pacienta k druhému, u každého postál několik vteřin a řekl mu, jakou má chorobu. Frabatovo správné a rychlé určení diagnózy bylo tak překvapující, že uvá­dělo každého v úžas. Jakmile všechny obešel, promluvil k nim: „Vidím na vás, že ode mne očekáváte uzdravení, nebo alespoň ulehčení. Poskytnu vám ne-li dokonalé uzdravení, tedy alespoň takové ulehčení, že ode mě odejdete spokojeni. Žádám pouze, abyste tiše seděli." Frabato se nyní obrátil k obecenstvu a prosil o naprostý klid a pozornost. Usedl na židli tak, aby viděl na všechny přítomné v sále i na jevišti. Seděl vzpřímeně, nohy těsně u sebe a ruce měl volně položené v klíně. Jeho zrak byl strnulý a tahy obličeje jako z mramoru. Působil dojmem mumie a nikdo by neřekl, že byl ještě před chvílí živ. Ustal i jeho dech a pokožka smrtelně zbledla.

 

Publikum napjatě přihlíželo. Náhle začalo z Frabatova těla směrem k pacientům vystupovat fosforeskující světlo a ve chvilce byli pacienti tímto světlem jakoby obaleni ml­hou. Bylo jasně vidět, jak se pacientům rozzářily obličeje a jak ulehčeně dýchají. Frabatův vzhled se změnil a i on dýchal zhlu­boka, jako by se probouzel ze spánku. Namáhavě vstal a třel si ruce, projížděje si s nimi vlasy.

 

Po několika okamžicích se Frabato obrátil k pacientům a ptal se jich na pocity. „Dobré, báječné, výborné," zněly odpovědi. Upřímným stiskem ruky každý pacient Frabatovi děkoval a rozra­dostněn opouštěl jeviště. Pán, jenž přišel na jeviště o holi, pospí­chal na své místo celý šťastný, že na hůl dočista zapomněl. Fra­bato poděkoval obecenstvu za pozornost a pozval je na další přednášku, která se měla konat pozítří. Lehkou úklonou se roz­loučil a odcházel do šatny.

 

Svým vozem odjel do hotelu, kde si objednal malé občerstvení a požádal hotelového zřízence, aby ho včas vzbudil. Na pokoji nebyl ještě ani půl hodiny, když tiše zaklepal hotelový sluha. Žádal za pro­minutí, že tak pozdě vyrušuje, ale na chodbě stojí vznešený pán a přeje si s ním za každou cenu mluvit. Podal mu navštívenku onoho pána. Frabato ji vyndal z obálky a k svému údivu na ní spat­řil zkřížený trojúhelník přes dva soustředné kruhy, vše tištěné ve zlatě. Po obou stranách kruhu byli, rovněž ve zlatě, dva ohniví draci. Na zadní straně navštívenky stálo kulatým písmem „Hermes".

 

Frabato přešel několikrát po pokoji a přemýšlel, zda má v tuto noční hodinu pána přijmout. Aby vše urychlil, řekl sluhovi, že ne­chá prosit. Do pokoje vstoupil šedovlasý pán a pozdravil melo­dickým hlasem. Frabato s ním měl dlouhý rozhovor, avšak muž nakonec odešel rozladěn a bez úspěchu.