|
LOUIS CHARPENTIER - MYSTÉRIUM KATEDRÁLY V CHARTRES ________________________________________________________________________________________________
KAPITOLA SEDMÁ V chrámu Salamounove Je naprosto zrejmé, ze Bernard z Clairvaux nevyslal Huga z Paynsu ani svého strýce Andrého z Montbardu do Svaté zeme chránit bezpecnost cest. Ani Eustach Boulogneský se neloucil se svými rytíri zrovna kvuli tomu. Tím méne to bylo duvodem, pro nejz by Hugo ze Champagne v roce 1125 opustil své hrabství významem srovnatelné s královstvím. Pokud vsak byla ochrana cest »zásterkou«, jaké potom bylo skutecné poslání devatera rytíru? Vybíráni byli mezi rytíri, to jest muzi chrabrými - zajisté nejen ve smyslu telesném - a cvicenými ve zbrani. A pritom se nemeli bít; svuj zivot smeli riskovat co nejméne... Strázní povinnosti je nutily být ve styku se svetem, a pritom se na nich vyzadovalo, aby zili jako mnisi ) zachovávali cudnost a nepodléhali vásním. Nic je nesmelo odvést od jejich úkolu. Meli být nikoli sice chudí, ale bez osobního vlastnictví. Tudíz nepodplatitelní. A konecne museli být absolutne poslusní. Jejich poslání stálo nade vsím ostatním. Posláním bylo zrejme opravdu cosi velkolepého a vzneseného, jestlize rytíri byli ochotni k podobným obetem! Jak nevzpomenout na analogickou situaci - soustredení vsech atomových vedcu koncem minulé války v americké pousti Los Alamos, kde konstruovali atomovou bombu... Budovy na míste nekdejsího Salamounova chrámu jim byly uvolneny tak horlive, ze uz jen z toho je zrejmé, ze jsme na dobré stope. Jinak by totiz bylo nepochopitelné, proc vlastne devateru rytíru uvolnili prostor, uzívaný do té doby králem, jeho sluzebnictvem a kanovníky od Svatého hrobu. Pohodlí poskytnuté chudým rytírum totiz vskutku znacne prevysovalo potreby strázcu silnic! Jestlize chteli zustat sami, nutne to znamená, ze cinnost vykonávaná - nikoli snad na silnicích, nýbrz v chrámu - byla tajná. Ovsem jaká cinnost? Jednoznacne museli hledat nejakou ukrytou vec, a vskutku: pod chrámovými prostorami uvolnili prístup k obrovským Salamounovým stájím, které byly pred jejich príchodem dozajista zavaleny, protoze od doby zborení chrámu o nich nikde nebylo ani zmínky. Nemecký krizák Jan z Würzburgu stáje spatril a popsal je následovne: Videl jsem stáj tak úzasne prostornou a velikou, ze by pojala pres dva tisíce koní nebo patnáct set velbloudu. Existuje jediné mozné vysvetlení: devet rytíru tam prijelo nalézt, strezit a odnést cosi mimorádne významného, k cemuz bylo zapotrebí ochrany muzi ozbrojenými; mimorádne posvátného, a proto bylo zapotrebí muzu povznesených nad lidské vásne; mimorádne cenného a nebezpecného, a proto bylo nutné drzet vec v nejvyssí tajnosti. Který predmet jenom mohl být tak dulezitý, posvátný, cenný a nebezpecný? Jedine archa úmluvy a desky zákona. Nebot jedno ani druhé dost mozná nejsou tím, zac bývají povazovány. Co to vlastne je? Archa je truhla z révového dreva z vnitrní i vnejsí strany pobitá dvema zlatými pláty. Z elektrotechnického hlediska kondenzátor. Hospodin byl dobrým elektromontérem, a stejne tak Mojzís, který ke kondenzátoru pripojil ctyri kovové -antény v podobe »cherubínu«, jimiz se svádela statická -elektrina... Byl náboj natolik silný, ze by zabil cloveka, jak se stalo nebohému Uzzovi, který jednou zatouzil dotknout se archy? Kazdopádne to stacilo na prudkou ránu a zretelné jiskrení. Archa byla trezorem se samocinnou ochranou. Zároven vsak jeste necím dalsím. Dulezitý byl predevsím její obsah: desky svedectví neboli zákona. V Druhé knize Mojzísove stojí psáno: (31;18) Kdyz prestal k Mojzísovi na hore Sinaj mluvit, dal mu dve desky svedectví; byly to desky kamenné psané Bozím prstem. Jak známo, Mojzís sestoupil z hory Sinaj a nalezl lid obetující zlatému teleti. Rozhneval se, zlomil desky, zlaté tele rozbil na prach, prach rozpustil ve vode a nechal vypít svému lidu... ...Zlí jazykové tvrdí, ze proto práve ten lid neutisitelne zízní po zlate... Konecne se Mojzísuv hnev ztisil, stejne tak i hnev Bozí; ten souhlasil, ze popíse dve nové desky »po obou stranách«, coz mohlo znamenat citelné po obou stranách, ale i citelné ve dvojím smyslu: exoterním i esoterním. Mojzís ulozil kameny do archy a stanovil stráz z Léviovcu, kterí totiz »byli Hospodinovi«. Léviovci vykonávali strázní sluzbu ve veku od 25 do 50 let. Pak precházeli do zálohy. Mojzís chtel mít solidní stráz - zádné nezletilce ani veterány. Cizinec, který by se k deskám priblízil, byl potrestán smrtí. Co jen je na tom zákonu tak cenného? Dle patrologické literatury skládal se z desatera prikázání, a dále z Mojzísových predpisu ohledne obradu a mravu. Byl to zákon Mojzísuv, nikoli Hospodinuv. Nebyl nijak tajný, naopak - byl zapsán, vyhlásen a vyucován. Je to kázen vne archy. Desky zákona jsou címsi nanejvýs posvátným, protoze pocházejícím od Boha; nanejvýs cenným, protoze jde o mocnou smlouvu; a nanejvýs nebezpecným, kdyz k tomu nikdo nemá prístup, dokonce ani strázní levité. Jedine veleknez, ale dokonce i jemu pak Salamoun omezil prístup na jeden jediný den v roce. Je to zákon Bozí. Stojí psáno, ze moc zaslíbená Izraeli pochází z techto desek: bud tedy jsou talismanem, anebo prostredkem -moci. Hospodin ovsem není zádný carodejník a výrobce amuletu. Desky jsou tedy prostredkem moci. Jsou deskami Zákona, Logu, Slova, Rozumu, Míry, Vztahu, Císla. »Vse jsem ucinil skrze Císlo, Míru a Váhu«, pravil Hospodin v Genezi. Zákon Bozí je zákonem císla, míry a váhy. V soucasné dobe by se to vyjádrilo asi tak, ze desky zákona jsou tabulkami rovnice sveta. Vlastnit desky zákona predstavovalo proto znalost nejvyssího obecného zákona rídícího svety, prístup od dusledku k prícinám, a tudíz moznost pusobit na jevy, z nichz vznikají príciny, rozpadající se dále v mnohost. Nyní je zrejmé, ze Mojzís zidovskému národu nelhal, kdyz sliboval ve jménu Hospodinove moc a povýsení skrze desky zákona. Rozumí se vsak samo sebou, ze uzití nástroje moci zamýslel zprístupnit jen tem, kterí toho byli hodni; proto nejenze k nim zapovedel prístup, ale venoval také ohromnou péci venoval tomu, aby zastrel jejich skutecný význam. Kdyby se snad nekomu podarilo proniknout trojí ochranou, tj. ozbrojenou strází levitu, elektrinou, jíz byla archa nabita, a tajnými obrannými systémy (které zpusobily Filistínum »hemeroidy«), prece by nic nepochopil, pokud by nebyl zasvecen do zpusobu, jak je císt. Toto zasvecení podal Mojzís v komentári psaném semitským jazykem, písmem, které dost mozná vymyslel. Písmo zasifroval numerickým systémem, který byl pozdeji nazván kabala. Tajemství bylo dukladne zapeceteno. Mozná jeste dukladneji, nez se zdá. Jelikoz Mojzísovy komentáre, to jest jeho posvátné knihy, byly zasifrovány, nesmelo se v nich v zádném prípade zmenit ani písmenko. Jakákoli zmena by zpusobila, ze sifra se stane nerozlustitelnou. Zacínáme chápat, proc se Stepán Harding (svatý Stepán), opat ze CNteaux, pustil po dobytí Jeruzaléma s takovou vervou do studia hebrejských textu za pomoci ucených rabínu z horního Burgundska, ackoli jeho rád byl »kontemplativní«; a také proc svatý Bernard osobne podnikl cestu na druhý breh Rýna, aby zklidnil zurivý antisemitismus tamních obyvatel, kterí uz tehdy porádali krvavé pogromy. Hebrejské knihy obsahují totiz návod ke ctení Kamene a Zidé jsou opatrovníky tohoto návodu. Musíme se k Zákonu vracet? Odkud pochází? Od Boha, samozrejme - napsal ho vlastním prstem na kámen; na rubu i na líci. Je to zázrak. Lidé pouzívají výrazu zázrak pro veci, které presahují jejich chápání nebo které jim jsou predkládány k uverení. Prizvat si Boha k zázraku, to znamená podrídit ho lidské predstave o zákonech, jimiz se rídí svet - vtáhnout ho do naseho casu a naseho prostoru, snízit ho na úroven demiurga, ne-li carodeje. Nepochybne vse jest od Boha, ale v lidském svete se jeho dílo realizuje prostrednictvím lidí. Mojzís prisel z Egypta. Veskeré egyptské vedení bylo soustredeno v Chrámu. Mojzís patril k odchovancum Chrámu a byl vychován ve vsí egyptské moudrosti (Sk, VII-22). Egyptská civilizace sice neuzívala umelých hmot, výbusných motoru ani saponátu ci jiných vecí zamorujících zemi, vzduch i vodu, avsak knezská elita mela znalosti, které se dodnes zrcadlí v jejich památkách - alchymistickou vedu, jejíz jméno v sobe dokonce nese název zeme, ze které vzesla, a vedu o cloveku, jejíz prevázná cást nám dosud zustává zahalena tajemstvím. Toto vedení je pravdepodobne Bohem inspirováno a Mojzís je na Sinaji zhustene formuloval; protoze papyrus je krehký, vyryl zákony do kamene. Zákon tím není méne Bozí, jako kazdý opravdový zákon. Jeste pár slov o arse. Vedení, at uz jakékoliv, má jen spekulativní význam. Aby se stalo uzitecným lidstvu, musí se promenit v cin. K realizaci díla je zapotrebí lidí delných. Izraelstí opominuli tuto evidentní a prece principiální zálezitost, a proto jim nebylo dáno, aby sami uskutecnili dílo, jehoz duchovní základy byly v deskách zákona. Jeruzalémský král Salamoun musel povolat týrského krále Chírama, kdyz chtel stavet chrám. Následovníci svatého Benedikta tuto vec nepodcenili. Krome delných lidí je zapotrebí také míry. Kdyby Cheopsova pyramida byla o kousek mensí nebo vetsí, byla by jen hezkou haldou kamení. Ladicka o neco vetsí nebo mensí prestane udávat cisté A. Je nutné mít správnou míru, spolecnou platformu pro cloveka i svet. Povazuji za mozné, ze s deskami zákona byla do archy vlozena i jednotka míry: zivá hul Áronova. V dobe Salamounove z ní zmizela. Jednotkou váhy zrejme byla mana v hlinené nádobe, vlozené rovnez do archy Mojzísem. Áronovi Mojzís rekl: »Vezmi jeden dzbán, nasyp do neho plný ómer many a uloz to pred Hospodinem, aby to bylo opatrováno po vsechna vase pokolení. (Ex 16,33). Ómer je desetina éfy (Ex 16,36). Zbývá jedna otázka: nacházela se archa ve sklepeních Salamounova chrámu jeste v dobe krizáckých výprav? KAPITOLA OSMÁ Skrytá archa Prímo z dejin archy zjistujeme, ze byla ukryta v podzemních prostorách Salamounova chrámu. Tyto dejiny jsou zapsány v historické cásti Starého zákona od Mojzíse k Salamounovi, pak se z Písma svatého vytrácejí, dále jsou zmínky jen ve spisech apokryfních. Prísne strezená archa pod Mojzísovým vedením predcházela ci následovala svuj lid ze Sinajské pouste po Hor, zemi Moáb a Galád. Po Mojzísove smrti pod vedením Jozua prekrocila Jordán a vstoupila do Palestiny, kde byla svedkem vrtkavosti válecného stestí. Zrejme po delsí cas zustala v Sile. Za casu Samuelových Filistíni porazili Izrael a Bozí archu prevezli do chrámu Dágonova v Azotu, kde zpusobila rozlicné pohromy, jmenovite epidemii hemeroidu ve meste. (Divil bych se, kdyby byl preklad presný. Spíse se domnívám, ze slo o nejaká náhlá krvácení. Pri radioaktivním pusobení lze takové príhody ocekávat; snad byl tento úcinek vyvoláván manou.) Filistíni archu prevezli z Azotu do Gát a poté do Akaron, avsak zdravotní úcinky na obyvatelstvo byly stále stejné. Archa se bránila sama, coz je tvrzení v dnesním slova smyslu zcela nevedecké; verme tedy, ze byla opatrena nejakými »obrannými kouzly«. Vystrasení Filistíni nakonec archu vrátili Izraelitum, a ti ji odvezli do Karjatjearímu, odkud ji David dal prevézt do Jeruzaléma, do svého príbytku na Sionu. Salamoun ji pak nechal umístit do svatostánku v chrámu, jejz nechal zbudovat. Za Knihou Jozue jsou zmínky o arse vzácné - píse se o ní leda jako o posvátném objektu, jakémsi talismanu, jehoz hluboký význam autori budto neznají, nebo se tvárí, ze neznají. Jediný David ji uznal za hodnu vetsího zájmu nez pouhého uctívání. Tancil pred ní a vyslouzil si tím pohrdání jedné tehdejsí snobky. Zdá se velmi pravdepodobné, ze David - hudebník i premozitel hmotných sil v podobe Goliáse, byl kabalistou, a zajisté jej pritahovalo vedení vepsané do kamene. Kazdopádne byl natolik dobrým geomantem, ze dokázal urcit umístení budoucího chrámu; pro neustálé válcení jej sice nemohl postavit, ale shromazdoval alespon materiál. Stavba se stala dílem Salamounovým, jenz vládl v dobách míru. Salamoun byl mudrcem, jedním z mocných, zasvecencem. V 1. knize královské cteme: (1 Kr 4,29): Buh dal Salamounovi moudrost, prevelikou rozumnost a takovou hojnost myslenek, jako je písku na brehu more. (1 Kr 4,30): Salamounova moudrost prevýsila moudrost vsech synu dávnoveku i vsechnu moudrost egyptskou. (1 Kr 4,31): Byl moudrejsí nez vsichni lidé... Tento muz vyhlásené moudrosti postavil chrám. Presneji receno nechal postavit, protoze sám nemel k dispozici stavitele, konkrétne zasvecené stavitele sakrální architektury. Byl nucen obrátit se na týrského krále Chírama: (1 Kr 5,19): Proto jsem se rozhodl vybudovat chrám jménem Hospodina, svého Boha. (Pozdejsí generace k tomu dodaly: »In nomini Dei da gloriam«.) Salamoun sám nicméne dodal plán; to znamená, ze krome jiných dovedností mel i znalosti kosmických proporcí a merného etalonu. Salamoun byl moudrým, to jest znalým skryté vedy; byl tedy kabalistou. Dokázal císt Písmo svaté; mel desifrovací klíc k Zákonu; mel desky zákona, Áronovu hul - jednotku míry. Proto mohl vypracovat plán chrámu. Je pravdepodobné, ze Salamoun, nový Mojzís, sestavil i nový »komentár« k deskám zákona, a pochopitelne jej zasifroval; soucasne to byl jeho adeptský testament: Písen písní. Pouzil k tomu starého egyptského námetu urceného pro spisy nejvyssí iniciacní hodnoty; tato zdánlive profánní milostná písen rozhodne nebyla mezi posvátné knihy zarazena bez duvodu... Bezduvodných jiste nebylo ani tech zhruba sto dvacet kázání, které jí venoval svatý Bernard... Opravdu zvlástní námet v posvátné literature pro cudné mnichy, tahle kniha nabitá erotickými obrazy, jejíz hermetický obsah prozrazuje uz první vers: Cerná jsem a prece puvabná, jeruzalémské dcery... Alchymie je zrejme od sakrální architektury neoddelitelná. Mojzís krome svého ucení (Zákona) nezavedl zádný jiný obor. Snad tím chtel vymezit Izraeli úlohu pouhého strázce archy; chrám ovsem byl postaven díky Fénicanu Chíramovi, který umel pouzít »starou míru«. Iniciacní stavitelskou tradici - »magii rukou«, získali Fénicané dozajista od stavitelu chrámu egyptských. Sami ji pak nejspíse predali Rekum a pres ne se dostala do stredoveké západní Evropy... Knezská bratrstva a stavitelé kostelu se vedome hlásí k této tradici »synu Abiramových«. Jeste se s nimi setkáme. Kdyz dokoncil stavbu chrámu, nechal Salamoun umístit archu do svatostánku. Poslední prímá zmínka o arse v posvátných textech je v 1. knize královské: (1 Kr 8,12-13): Tehdy Salamoun rekl: »Hospodin rekl, ze bude prebývat v mrákote. Vybudoval jsem ti sídlo, kde budes prebývat, vznesené obydlí, po vsechny veky.« A potom uz v historických knihách není ani zmínky; leda legendy. Podle jedné prisel prý Salamounuv syn spolu s královnou ze Sáby navstívit otce, který jej poucil a pak mu sveril archu s dvaceti levity na obsluhu. Pak mela být archa prevezena do Etiopie, kde se nachází dodnes. Podle jiné verze mel syn archu ukrást. Kazdopádne krestanský klér v Abyssinii tvrdí, ze údajne dodnes archu vlastní, avsak podle Salamounova ustanovení ji muze spatrit jedine patriarcha, a to jednou do roka. Bylo by s podivem, kdyby Salamoun smel darovat svému synu archu úmluvy, a on by ji odnesl, aniz by lid protestoval - vzdyt byla príslibem jeho vyvolenosti Hospodinem i príslibem vlády nad ostatními národy. Stejne tak je nepravdepodobné, ze by Salamounuv syn mohl ukrást archu ze svatostánku, kdyz byla tak dobre strezena. Tím spíse, ze cizincum byl prístup do chrámu zapovezen pod hrozbou smrti. Na druhé strane je docela dobre mozné, ze Salamoun syna zasvetil, pak nechal zhotovit kopii desek i samotné archy, a synovi je predal. Kdyz Nabukadnezar dobyl Jeruzalém, v soupisu koristi nebylo o arse ani slovo. Roku 587 pred Kristem nechal zapálit chrám. Podle Wegenera archa úmluvy shorela zároven s chrámem. Je vsak jisté, ze archa byla zakopána. Nerekl snad Salamoun, ze bude prebývat v mrákote (temnote)? To zajisté nemohl být tabernákl. Existuje jeste jeden dukaz o zakopání archy. Rabíni mívali po znicení chrámu ve zvyku zavírat obetní potraviny do skríne, kde byly ulozeny svitky Tóry. Potraviny pritahovaly mysi a: »rabínské autority vydaly nekolik dekretu ve snaze ukoncit toto zneuzívání textu; co ale se vsemi zásobami potravin, které prisly do kontaktu s posvátnými knihami? Vyhodit je do odpadku uz neslo, mely skoncit na ghénizah (hrbitove posvátných predmetu). V souvislosti s tím byla pripomenuta stará tradice: Kdyz zakopali archu úmluvy, donesli na ghénizah nádobu s manou, protoze byla v kontaktu s deskami zákona.« Archa tedy byla zakopána. Pokud tak neucinil sám Salamoun, je jisto, ze archa byla v obléhaném Jeruzaléme prvním objektem, který musel být uchránen pred prípadnými dobyvateli. Paklize Nabukadnezar nenasel archu, nejspís nehledal dost dukladne, pokud vubec. Zmínku o arse nacházíme v Damasské listine, karaitském spisu z 1. století krestanského letopoctu. Karaité byli zrejme dosti blízcí essénským: »David vsak necetl v knize zákona, zamcené v arse; ta nebyla otevrena po smrti Eleazara, Jozua, ani Spasitele. A jelikoz se ctihodní synové Izraele znecistili tím, ze obetovali Astarte, archa byla ukryta az do príchodu Cadýka.« Josephus Flavius v Zidovských starozitnostech ovsem naznacil, ze je v Askalonu. Pripadá mi pravdepodobnejsí, ze poté, co v pravou chvíli pouzil desky zákona Salamoun, byly ulozeny do krypty ke spánku jako princezna, nez ji prijde v urcený cas probudit kouzelný princ. Jak praví Písen písní: Zaprísahám vás, jeruzalémské dcery, nebudte a neburcujte lásku, dokud nebude chtít sama! Nelze odmítnout a priori moznost, ze archu objevili pri dobytí Jeruzaléma Arabové. Jestli je o tom nekde v islámské literature zmínka, pak nejspíse jen formou podobenství. Snad by tím sla vysvetlit úcta, v níz muslimská tradice chová Sulejmana ben Daúda (Salamouna, syna Davidova), a snad proto byla na míste nekdejsího chrámu Salamounova postavena mesita El Aksa. Mozná, ze proto bránili zidé s muslimy tak úporne mesitu Masjid-el-Aksa proti krizákum, dobývajícím mesto. A vubec by to vysvetlilo muslimskou civilizaci... Nemela ta zoufalá obrana vyzískat cas k zamaskování úkrytu, kde byla zakopána archa? Dávno pred krízovými výpravami kolovala po západní Evrope povest o jakémsi tajuplném knezi Janu, témer nesmrtelném, který prý kdesi na Východe zalozil krestanské království, a za svuj úspech i dlouhý vek vdecil arse úmluvy, kterou mel v drzení. Po celý stredovek se lidé vydávali hledat toto záhadné království, jehoz zemepisná poloha nebyla presne známa, a tak je strídave umístovali do Persie, do Indie a dokonce az do Cíny. Sám svatý Ludvík vysílal poselstva, která se vsak nikdy nevracela. Je mozné, ze tím záhadným královstvím byla Abyssinie, kde podle povesti bývala ukryta archa ukradená Salamounovým synem; egyptstí Koptové nejspís rozsírili povest, ze je tu ukryta archa, originál nebo kopie. Je naprosto zrejmé, ze pozornost Západu pritahovala k Janove království práve archa úmluvy, pramen vsemocnosti; ucení mnisi v klásterech sice meli jakési ponetí o tom, co je archa i co obsahuje, ale laikové - od králu az po prostý lid - ji povazovali za úzasne mocný talisman bohatství a moci, zapomínajíce slova svatého Pavla: V zákone je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutecnost (Zd, 10,1). Ucenci i prostí lidé byli vsak natolik presvedceni o její cene, ze se muzeme ptát, zda vlastním úcelem krízových výprav nebyla nakonec snaha získat archu. KAPITOLA DEVÁTÁ Návrat do Francie Nasli templári archu? Odpovedet jasne a jednoznacne na takto polozenou otázku samozrejme nelze, protoze neexistují zádné jednoznacné dukazy. Poslání bylo tajné a tajemstvím zahalen zustal i výsledek, prípadný úspech i neúspech. Existuje vsak takové mnozství náznaku, ze z nich lze nabýt alespon tusení jistoty. Nejprve pripomenme ústní tradici, podle které rytíri Templu vlastnili desky zákona, z cehoz vyplývala jejich moc i zasvecení. Dále básen Wolframa z Eschenbachu, zkomponovanou podle ztraceného eposu od Gyota, jímz pravdepodobne byl Guyot z Provins. O Wolframovi z Eschenbachu se ríká, ze byl templárem, dukazy ovsem chybí; grál je podle neho kámen, a kdo získá grál, stává se velmistrem templáru. Nepripadá mi, ze by to dotycný rytír psal neuvázene nebo z pouhé touhy po sláve. Presvedcivejsí vsak je návrat devíti rytíru v roce 1128. Historie jej zachytila takto: Roku 1128 král Balduin II. v dusledku potízí plynoucích ze skutecnosti, ze ve Svaté zemi nebylo dost bojovníku a svobodných obyvatel, zaslal papezi poselství s zádostí o pomoc. Predáním poselství poveril Huga z Paynsu. Hugo z Paynsu zajisté byl muzem znamenitým i dostatecne urozeným pro úlohu vyslance. Ta spocívala v predání zmíneného poselství a prednesení obhajoby, a Balduin usoudil, ze Hugo z Paynsu se pro to skvele hodí. Nepatril ovsem k lenním pánum Svaté zeme ani ke královým rádcum, z jejichz rad bývají zpravidla vybíráni kandidáti pro podobné role. Jak dále uvidíme, král ho ani tak nevyslal, jako spís vyuzil jeho cesty a poveril poselstvím. Hugo z Paynsu odjel témer se vsemi, ne-li úplne se vsemi svými druhy. Podle verohodných pramenu jej doprovázelo nejméne pet rytíru, a objevili se tehdy na troyeském koncilu: Payen z Montdidieru, Arcimbold ze Saint- -Amandu, Geoffroy Bisol, Rosal a Godefroy. Najednou jako by na ochrane poutních cest prestalo zálezet. Je zrejmé, ze kvuli pouhému predání poselství by neodjízdeli vsichni, ci témer vsichni rytíri. Príkaz prisel odjinud; sám sv. Bernard naprosto jasne uvedl v preliminári k reholi, udelené templárskému rádu, ze povolal rytíre zpet a ze jejich poslání bylo splneno. Preliminár zacíná takto: Dobre cinil Hospodin s námi i Spasitelem nasím Jezísem Kristem, kdyz své verné povolal ze Svatého mesta Jeruzaléma na pomezí Francie a Burgundska... Dílo bylo vykonáno s NASÍ pomocí. Rytíri byli povoláni na pomezí Francie a Burgundska, to jest do Champagne, pod ochranu tamního hrabete pána, kde, jak uvidíme, bylo mozno ucinit veskerá opatrení proti vmesování svetské i církevní moci, a kde bylo v dané chvíli nejlépe mozno zajistit bezpecný úkryt. To nás vede k domnence, ze rytíri se vydali proto v tak hojném poctu na cestu, aby prepravili vec mimorádné hodnoty, která vyzadovala ochranný doprovod. Na severním portálu chartreské katedrály, tzv. »zasveceneckém«, jsou dva reliéfne opracované sloupky; na jednom je zobrazeno prevázení archy párem volu a nápis: Archa cederis; na druhém clovek zakrývá archu plachtou nebo ji bere do plachty vedle hromady mrtvol, mezi nimiz lze rozeznat rytíre v drátené kosili, a nápis: Hic amititur Archa cederis (amititur pravdepodobne má být správne amittitur). Skvelý latinista Eugéne Canseliet mi k tomu napsal: »Nápisy nejsou prílis výmluvné: Archa cederis: Skrze archu zdaru dosáhnes; Hic amititur, archa cederis: Tento jest opusten, skrze archu zdaru dosáhnes...« Mne naopak pripadají nápisy velice výmluvné, rozhodne alespon ten první. Vzdyt mozná práve toto je vysvetlení urcitých architektonických prvku katedrály v Chartres, jejichz resení se natolik vymyká tehdejsím (a mozná i soucasným) znalostem, jak si je predstavujeme, ze vysvetlením by snad bylo jedine pouzití takového dokumentu, jakým byly desky zákona. K tomuto bodu se jeste vrátím. Zobrazené scény jsou zjevne biblické. Preprava archy a její ztráta pri bitve s Filistíny. Nemám v úmyslu ztotoznovat scénku s prevozem archy templári ) snad by to bylo prílis troufalé - nicméne rád bych poukázal na jednu zajímavost: archa tu je zobrazena jako truhla s kolecky, truhla s kováním, a voli táhnou prímo ji - to je v rozporu s Písmem, kde stojí: »Vezli Bozí schránu na novém povozu« (II. Sam, 6,3). Tezko se jedná o umeleckou stylizaci ztotoznující archu s vozem - na druhém výjevu, hekatombickém, archa, kterou bere muz do plachty, má také kola. Vyskytl se jeden pomerne logický názor, ze totiz ctyri kerubim archy nejsou cherubíni, ale kola. Za casu Mojzísových bylo kolo pomerne nedávným vynálezem. V dobe, kdy se stavela pyramida v Gíze, jeste kola nebyla... Rozhodne je s podivem, ze umelec sochar - imagier, jak se tehdy ríkalo, který se jinak vzdy musel drzet príkazu stavitele, nezobrazil archu s »andely cherubíny« podle krestanských verzí Písma, nýbrz proste s koly pridelanými prímo k truhle. Práve tak stavitelé katedrály, dokonale znalí Písma, sotva mohli nevedet, ze podle krestanských verzí byla archa pro rucní prepravu opatrena tycemi navlecenými do kruhu (které se nesmely vytáhnout) a nikoli nápravami - a tady muz bere závojem chránenou archu do nárucí. Mel snad Mistr stavitel chartreské katedrály (chrámu tovarysského a nejspís templárského) nejaké vlastní znalosti o vzhledu archy? Jiné dukazy o prevozu archy nebo její »kopie« do Francie neexistují. Zádné dalsí dukazy krome tech, kterých si nikdo nevsimne, protoze prímo bijí do ocí: gotických katedrál... V roce 1128 se vrátil Hugo z Paynsu do Francie. Od té doby priblizne sto padesát let vzkvétala gotika, právem oznacovaná jako zázrak. Gotický sloh a templárský rád se rozvíjely ruku v ruce. Také spolecne zanikly; zbyla jen gotická »technologie« - tu ovsem jeste i Viollet-le-Duc ovládal tak skvele, ze umel vytvorit iluzi autenticity. Plaménková gotika ve XIV. století, to uz je docela neco jiného - konstrukcne vyuzívá sice lomeného oblouku, má vsechny kvality, jaké libo, krome té hlavní. O tom bude rec dále. Dalsí souvislost: príslusník cisterciáckého rádu svatý Bernard vyslal devet rytíru, a gotika také vysla z klástera CNteaux. Vsechny gotické návody pocházely od cisterciáckého rádu; a stavitelské bratrstvo Tovarysi úkolu, následníci stavitelu gotických katedrál, se nijak netají tím, ze svoji metodu, deskriptivní geometrii nezbytnou pro vztycení gotické stavby, získali od cisterciáckého rádu. A jeste neco: zatímco románský sloh se do plného rozkvetu rozvinul z antické architektury rímské a byzantské postupným a cetným vylepsováním, gotika tu byla najednou, hotová, celá a vsude po celém Západe. Regina Pernoudová napsala: »Tezko uverit, ze tato zivelná a prudká expanze by mohla vyplývat jen z atraktivnosti nového dekorativního vzoru.« Jenze tehdy neslo o nový dekorativní vzor, nýbrz iniciacní nástroj civilizacního vzestupu. Kdosi probudil »Sípkovou Ruzenku« a vsichni její sluzebníci procitli zároven s ní. Dali se do práce novými postupy na nových úkolech v oblasti kultury, obchodu i umení. Gotika znamená víc nez jenom technické resení. Stavba chrámu, který je branou do království Bozího, vyzaduje vyssí vedení nez pouhou znalost výpoctu sil a protitlaku. Je treba znát zákonitosti císel, zákony hmoty, ducha, a pokud má chrám pusobit na cloveka, pak také zákonitosti lidského tela i duse. Tyto znalosti jim nekdo odhalil. Pokud to nebyla archa ani desky zákona, pak rytíri Templu museli na Západ dovézt nejaký jiný dokument obrovského iniciacního významu. ________________________________________________________________________________________________ © Éditions Robert Laffont, S. A., Paris 1977, Pudorys, 1995 |