Mrtví se vrátili z Jeruzaléma, kde nenašli, co hledali. Přišli ke mně a žádali ode mě učení. A tak jsem je učil:

Slyšte: začnu u ničeho. Nic je to samé jako všechno. V nekonečnu je plné stejné kvality jako prázdné. Nic je plné i prázdné. Můžete stejně tak dobře tvrdit něco jiného, např. je to bílé nebo černé nebo je to nebo není to. Nekonečné a věčné nemá žádné vlastnosti, protože všechny vlastnosti má.

Nic nebo všechno nazýváme pleromou. Zde uvnitř začíná myšlení a bytí, neboť věčné a nekonečné nemá žádné vlastnosti. V něm není nikdo, neboť by byl odlišen od pleromy a měl by vlastnosti, které by ho jako něco od pleromy odlišily.

V pleromě je nic a všechno: nevyplatí se o pleromě přemýšlet, protože by to znamenalo: sám se rozplynout.

Stvoření není v pleromě, nýbrž samo v sobě. Pleroma je začátek a konec stvoření. Pleroma prochází skrze stvoření, stejně jako sluneční paprsky, které pronikají vzduchem. Ačkoli plaroma prolíná stvořením, tak na ní přece jen stvoření žádného podílu nemá, stejně tak jako dokonale průhledné tělo, ani světlé, ani tmavé, vzniká díky světlu, které jím prochází.

My sami jsme ale pleromou, neboť jsme částí věčného a nekonečného. Ale nemáme na něm žádný podíl, protože jsme od pleromy nekonečně vzdáleni. Ne prostorem nebo časem, ale životem, kterým jsme se od pleromy odlišili jako stvoření, které je omezeno časem a prostorem.

Tím, že jsme ale součástí pleromy, je pleroma také v nás. I v tom nejmenším bodě je pleroma nekonečná, věčná a celá, neboť velké a malé jsou vlastnosti, které jsou v ní obsaženy. Je to to nic, které je symbolicky celé a nekončící. Proto mluvím o stvoření jako o části pleromy, protože pleroma ve skutečnosti není nikdy dělena, protože není ničím. Jsme také celou pleromou, neboť symbolicky je pleroma tím nejmenším, jen neznatelným, neexistujícím bodem v nás a nekonečným vesmírem kolem nás. Proč ale vůbec mluvím o pleromě, když je vším a ničím?

Mluvím o ní, abych něčím začal, a abych vám vzal mylnou domněnku, že někde venku nebo uvnitř předem existuje něco pevného nebo určitého. Všechno tzv. pevné a určité je pevným a určitým jen v závislosti na okolnostech. Jenom změně podřízené je pevné a určité.

Tím stále měnícím se je ale právě stvoření, tedy je tím jediným pevným a určitým, protože má vlastnosti. Ano, stvoření samo je vlastnost.

Nyní položím otázku: Jak vzniklo stvoření? Tvorové vznikli, ale ne stvoření, protože ono samo je vlastnost pleromy, stejně tak jako opak stvoření, věčná smrt. Stvoření je vždy a všude, smrt je vždy a všude. Pleroma má všechno, odlišení i neodlišování se.

Odlišení je stvoření, je rozlišeno. Odlišnost je jeho bytí, proto také rozlišuje. Proto rozlišuje člověk, protože jeho životem je odlišení se. Proto rozlišuje také vlastnosti pleromy, které neexistují.

Říkáte: K čemu je to dobré o tom mluvit? Ty sám jsi říkal, že se nevyplatí o pleromě přemýšlet.

Řekl jsem vám to, abych vás osvobodil od omylu, že člověk může o pleromě přemýšlet. Když rozlišujeme vlastnosti pleromy, tak mluvíme ze svého rozlišení a o svém rozlišení a přitom neřekneme nic o pleromě. O našem rozlišení je ale nutné hovořit, abychom se tím mohli dostatečně odlišit. Náš život je rozlišení. Pokud nejsme tomuto životu věrni, pak se odlišujeme nedostatečně. Proto musíme rozlišovat vlastnosti.

Ptáte se: Čemu to škodí, když nebudeme rozlišovat?

Když bychom nerozlišovali, tak se ocitneme vně našeho života, venku ze stvoření a spadneme do neodlišeného, které je druhou vlastností pleromy. Spadneme do pleromy samotné a vzdáme to, abychom byli stvořením. Propadneme rozpuštění v nicotu.

A to je smrt stvoření. Tedy zemřeme v té míře, v jaké nebudeme rozlišovat. Proto je přirozeným snažením stvoření rozlišovat . Boj proti prapočátku, nebezpečné rovnosti. Toto nazýváme pricipium individuationis. Tímto principem je život stvoření. Z toho vidíte, proč je pro stvoření nebezpečím neodlišenost a nerozlišování.

Proto musíme vlastnosti pleromy rozlišovat. Vlastnosti jsou protiklady jako:

působící - nepůsobící
plnost - prázdnota
živoucí - mrtvé
různé - stejné
světlé - tmavé
horké - studené
síla - látka
čas - prostor
dobré - zlé
krásné - odporné
singularita - pluralita
atd.

Protiklady jsou vlastnosti pleromy, které nejsou, protože se vzájemně vyruší.

Protože jsme sami pleromou, máme v sobě také všechny tyto vlastnosti. Protože důvod našeho života je odlišení se, tak máme vlastnosti pramenící z odlišení, to znamená:

1. Vlastnosti jsou v nás jedna od druhé odlišeny a odděleny, protože se vzájemně nezruší, ale působí. Proto jsme objetí protikladů. V nás je pleroma roztrhána.
2. Vlastnosti patří pleromě, a my můžeme a máme povinnost je ve jménu odlišnosti vlastnit nebo prožívat. Máme se kvůli vlastnotem odlišovat. V pleromě se zruší, v nás ne. Odlišení od nich vysvobozuje.

Když usilujeme o dobré nebo krásné, tak kvůli svému životu zapomínáme, že existuje odlišení a propadáme vlastnostem pleromy, které jako takové jsou protiklady. Snažíme se dosáhnout dobrého a krásného, ale zároveň vystihujeme zlé a odporné, protože to je v pleromě s dobrým a krásným spojen v jedno. Když ale zůstanemme svému životu věrni, totiž odlišeni, pak se odlišueme od dobrého a krásného, a proto tsaké od zlého aodporného a nepropadáme pleromě, ale nicotě a rozpuštění.

Namítáte: Řekl jsi, že odlišné a stejné jsou také vlastnostmi pleromy. Jak je to, když usilujeme o odlišnost? Nejsme snad pak věrni svému životu? A musíme pak propadnout i rovnosti, když se snažíme o odlišení se?

Nesmíte zapomínat, že pleroma nemá vlastnosti. My si je vytváříme svým myšlením. Když tedy usilujete o odlišení nebo rovnost nebo jiné vlastnosti, tak usilujete o myšlenky, které k vám přitékají z pleromy, totiž myšlenky o neexistujících vlastnostech pleromy. Když se snažíte o tyto myšlenky, sklouzáváte opět do pleromy a dosahujete odlišení a rovnosti zároveň. Ne vaše myšlení, ale váš život je odlišení.. Proto nemůžete usilovat o odlišení, jak si myslíte, ale o váš život. Proto se ve skutečnosti vyskytuje jen jedno úsilí, a to úsilí po vlastním životě. Kdybychom měli toto úsilí, tak by jste také nepotřebovali vědět zcela nic o pleromě a jejích vlastnostech a přišli by jste přece ke správnému cíli díky svému životu. Protože ale myšlení od života odcizuje, tak vás musím učit vědění, kterým můžete své myšlení držet na uzdě.

Mrtví stáli v noci podél zdi a volali: Chtěli bychom vědět o bohu. Kdo je bůh? Je bůh mrtev?

Bůh není mrtev, je živoucí. Bůh je stvoření, protože je něco určitého a proto od pleromy odlišen. Bůh je vlastnost pleromy a všechno, co jsem řekl o stvoření, platí i o něm.

On se ale liší od stvoření tím, že je mnohem méně zřetelný a méně určitelný, než stvoření. Je méně odlišený než stvoření, neboť důvod jeho života je působící plnost a jen potud, pokud je určitý a odlišitelný, je stvořením. A potud je také zvýrazněním účinné plnosti pleromy.

Všechno co neodlišujeme, spadá do pleromy a vyruší se svým protikladem. Proto když neodlišujeme boha, tak je pro nás účinná plnost zrušena.

Bůh je také sám pleromou, tak jako ten nejmenší bod ve stvořeném a nestvořeném je sám pleromou.

Účinná prázdnota je životem ďábla. Bůh a ďábel jsou prvními zvýrazněními nicoty, kterou nazýváme pleromou. Je jedno, zda pleroma je nebo není, neboť se ve všem sama zruší. Ne tak stvoření. Pokud bůh a ďábel jsou stvoření, nezruší se, ale stojí jeden proti druhému jako působící proklady. Nepotřebujeme žádný důkaz o jejich bytí, stačí, že o nich musíme stále mluvit. I kdyby oba nebyli, tak by je stvoření stále ze svého života odlišnosti z pleromy vytahovalo a odlišovalo.

Všechno co si odlišení bere z pleromy, jsou protiklady, odtud také k bohu patří ďábel.

Tato náležitost jednoho k druhému je vnitřní a jak jste se dozvěděli, tak i ve vašem života nerozpustitelná jako samotná pleroma. Vychází to z toho, že jsou oba zcela blízko pleromy, ve které jsou všechny protiklady zrušeny a jsou spojeny v jedno.

Bůh a ďábel jsou odlišeni plností a prázdnotou, tvořením a ničením. Účinné je jim společné. Účinek je spojuje. Proto také stojí účinnost nad oběma a je bohem nad bohem, neboť svým působením spojuje plnost a prázdnotu.

To je bůh, o kterém jste nevěděli, protože lidé na něj zapomněli. Nazýváme ho jeho jménem Abraxas. Je ještě neurčitelnější než bůh a ďábel.

Abychom od Abraxa odlišili boha, nazýváme ho bůh Helios nebo slunce.

Abraxas je působení, proti němu nestojí nic, než neskutečné, odtud se jeho působící podstata volně odvíjí. Neskutečné není a nestojí tedy proti němu. Abraxas stojí nad sluncem i nad ďáblem. On je tím nepravděpodobně pravděpodobným, neskutečně působícím. Kdyby měla pleroma svůj život, tak by byl Abraxas jejím realizací.

On je sice sám tím působícím, ale žádné určité působení, nýbrž působení vůbec. Je neskutečně působící, protože nemá žádné určité působení. Je také stvoření, protože je odlišen od pleromy. Slunce má určité působení, stejně tak ďábel, proto nám připadnou mnohem víc působící než neurčitelný Abraxas. Je totiž silou, trváním a přeměnou.

Vtom nastal mezi mrtvými nepokoj, protože byli křesťany.

Mrtví přišli nahoru, vynořili se jako mlha z bažin a volali: Vyprávěj dál o nejvyšším bohu!

Abraxas je těžko rozpoznatelný bůh. Jeho moc je nejvyšší, protože ji člověk nevidí. Ze slunce vidí summum bonum, z ďábla infimum malum, z Abraxa ale ve všech ohledech neurčitý život, který je matkou dobrého i zlého.

Život se zdá být menším a slabším než summum bonum, protože je těžké myslet, že Abraxas svou silou překonává slunce, které je samo zářícím plamenem vší živoucí síly.

Abraxas je slunce a zároveň věčně sající jícen prázdnoty, zmenšovatele a rozdělovatele, ďábla.

Moc Abraxa je dvojí. Ale nevidíte ji, neboť ve vašich očích se ruší, co je proti sobě namířené.

Vše, co řekne bůh slunce, je život, vše, co řekne ďábel, je smrt. Abraxas ale říká úctyhodné a prokleté slovo zároveň, které je životem i smrtí.

Abraxas nechá vzniknout pravdě i lži, dobrému i zlému, světlu i tmě v jednom a tom stejném slově a v jednom a tom stejném skutku. Proto je Abraxas obávaný.

Je nádherný jako lev v okamžiku, kdy sráží k zemi svou oběť. Je krásný jako jarní den. Ano, on je velký a malý zároveň. Je Priapos. Je monstrum podsvětí, polyp s tisíci rukama, okřídlené klubko hadů, je šílenost. Je hermafrodit prapočátku. Je pán ropucha žab, které bydlí ve vodě a stoupají na břeh, které zpívají v poledne a o půlnoci v chóru. On je plnost, která se spojuje s prázdnotou. On je svatý sňatek, je láska a její vražda, je svatý a jeho zrádce. Je to nejsvětlejší světlo dne a nejhlubší noc omylu. Jeho vidět znamená oslepnout, jeho rozpoznat znamená nemoc, k němu se modlit znamená smrt, jeho se obávat znamená moudrost, neodporovat mu znamená rozpuštění.

Bůh bydlí pod sluncem, ďábel bydlí v zemi noci. Co bůh odstraní ze světla, to ďábel vtáhne do noci. Abraxas je ale svět, jeho bytí a zánik sám. Ke každému daru boha přidá ďábel své prokletí.

Všechno co si vyprosíte od boha, slunce, vytváří skutek ďábla. Všechno, co vytvoříte se sluncem, dává ďáblu moc působit.

To je obávaný Abraxas. Je nejmocnější stvoření a v něm se děsí stvoření samo sebe.

Je nejzjevnější protiklad stvoření proti pleromě a její nicotě. Je sesazením syna před matkou. Je láska matky k synovi. Je radostí země a krutostí nebe. Člověk oslepne před jeho tváří. Před ním není otázka ani odpověď. Je život stvoření. Je působení odlišnosti. Je láska člověka. Je řeč člověka. Je záře i stín člověka. Je klamavá skutečnost.

Tu začali mrtví řvát a běsnit, protože byli nedokončeni.

Mrtví naplnili bručíc síň a řekli: Mluv s nám o bozích a ďáblech, zatracenče.

Bůh slunce je nejvyšším dobrem, ďábel je opak, tedy máte dva bohy.

Existuje ale mnoho vysokého dobra a mnoho těžkého zla, a z toho existují dva boží ďáblové, jeden je to zářící a druhý to rostoucí. Zářící je Eros v podobě plamene. Ten svítí, přičemž ničí. rostoucí je Strom života, který oplývá zelení a hromadí živoucí látky.

Eros vzplane a hned nato zemře. Strom života roste pomalu a pevně po nezměrně dlouhou dobu.

Dobré a špatné se spojuje v plameni. Dobré a špatné se spojuje v růstu stromu. Život a láska stojí ve své božskosti proti sobě.

Nezměrný jako množství hvězd je počet bohů a ďáblů. Každá hvězda je bůh a každé místo, které zaplňuje hvězda, je ďábel. Prázdná plnost celku je pleromou.

Působení celku je Abraxas, jen neskutečné stojí proti němu.

Čtyři je počet hlavních bohů, neboť čtyři je počet rozměrů světa. Jedna je počátek, bůh slunce. Dvě je Eros, neboť spojuje dva a zářivě se rozšiřuje. Tři je Strom života, protože plní prostor těly. Čtyři je ďábel, protože otvírá vše uzavřené - ničí všechno, co má formu, a všechno tělesné. Je ničitelem, přičemž se všechno stává ničím.

Chvála mi, že je mi dáno rozpoznat množství a různorodost bohů. Běda vám, kteří nahrazujete toto nespojitelné množství jedním bohem. Tím si vytváříte trápení plynoucí z neporozumění a zkomolení stvoření, jehož životem a zvykem je různost. Jak by jste mohli být svému životu věrni, když množství chcete udělat jedním? Co děláte bohů, stane se i vám. Všichni budete stejní a tak bude váš život zkomolen.

Kvůli člověku prý vládne rovnost, ale ne kvůli bohu, neboť bohů je mnoho, lidí ale málo. bohové jsou mocní a snášejí svou rozmanitost, protože stojí jako hvězdy v osamocenosti a neskutečně vzdáleni jeden od druhého. Lidé jsou slabí a nedokáží snést svou rozmanitost, protože bydlí blízko sebe a potřebují společnost, aby svou odlišenost mohli unést. Kvůli vykoupení vás učím zavrženíhodné, kvůli tomu jsem byl zavržen.

Množství bohů odpovídá množství lidí. Nespočitatelné množství bohů očekává, až se stane lidmi. Nespočitatelné množství bohů bylo lidmi. Člověk se podílí na bytí bohů, přichází od bohů a jde k bohu.

Stejně tak, jako se nevyplatí přemýšlet o pleromě, tak se nevyplatí uctívat množství bohů. A nejméně se hodí uctívat prvního boha, působící plnost a summum bonum. Svou modlitbou pro to nemusíme udělat nic a nic si od toho brát, protože působící prázdnota do sebe všechno spolkne. Světlí bohové tvoří nebeský svět, je rozmanitý a nekonečně se rozšiřující a zvětšující. Jejich nejvyšším bohem je bůh slunce.

Tmaví bohové tvoří podsvětí. Jsou jednoduší a nekonečně se zmenšující. Jejich nejnižším pánem je ďábel, duch měsíce, nohsled země, menší a studenější a mrtvější než je země.

Není rozdílu v moci nebeských a pozemských bohů. Nebeští zvětšují, pozemští zmenšují. Nezměrný je obojí směr.

Mrtví se vysmívali a volali: Uč nás, blázne o církvi a svatém společenství.

Svět bohů se projevuje v duchovnu a sexualitě. Nebeští bohové v duchovnu, pozemští v sexualitě.

Duchovní stránka přijímá a chápe. Je ženského rodu a proto ji nazýváme mater coelestis, nebeská matka. Sexualita plodí a vytváří. Je mužského rodu, proto ji nazýváme phallos, pozemský otec. Sexualita muže je více pozemská, sexualita ženy je více duchovní. Duchovno muže je více nebeské, zvětšuje se. Duchovno ženy je více pozemské a zmenšuje se.

Prolhané a ďábelské je duchovno muže, které se zmenšuje.
Prolhané a ďábelské je duchovno ženy, které se zvětšuje.
Každému, co jeho jest.

Spojením mužského s ženským aspektem vznikne ďábel, pokud se nerozejdou ve svých duchovních cestách, neboť životem stvoření je odlišení.

Sexualita muže se vztahuje k zemi, sexualita ženy k nebi. Spojením obou vzniká ďábel, pokud se i v tomto směru nerozdělí.

Muž ať pozná to menší a žena to větší.

Člověk se odlišuje svým duchovnem a sexualitou. Duchovní stránka je nazývána matkou a je jí přisuzováno místo mezi nebem a zemí. Sexualita je nazývána phallos a je umisťována mezi člověka a zemi, protože matka a phallos jsou nadlidskými démony a zvýrazněním božského světa. Jsou nám svým účinkem bližší než bohové, protože jsou s námi v užším příbuzenském vztahu. Pokud se neodlišujete sexualitou a duchovnem a nepokládáte je za život vyprávějící o vás a život kolem vás, tak jim propadnete jako vlastnosti pleromy. Duchovno a sexualita nejsou vašimi vlastnostmi ani věcmi, které vlastníte a obsahujete, ale ony vlastní a obsahují vás, protože jsou mocnými démony, formami vtělení bohů a proto věci, které vás dalekosáhle přesahují a jsou závislé samy na sobě, ale stojí pod zákonitostí duchovna a sexuality. Proto nikdo nedokáže utéct žádnému z těchto démonů. Máte je chápat jako démony a jako společnou věc a zároveň nebezpečí, společnou zátěž, která na vás uvalila život. Tak je i život společnou věcí a nebezpečím, stejně tak jako bohové a tím spíš i hrozivý Abraxas.

Člověk je slabý, proto je pro něj společnost nezbytná. Není to společnost ve znaku matky, stejně tak jako ve znaku phalla. Žádná společnost není utrpení a nemoc. Společnost je v každém případě roztříštěnost a rozpuštění.

Odlišení vede k samotnému bytí. Jednotlivost stojí proti společnosti. Ale kvůli slabosti člověka, který stojí proti bohům a démonům a jejich nepřekonatelnému zákonu, je společnost důležitá. Proto je společnost nutná, ne kvůli člověku, ale kvůli bohům. Bohové vás nutí ke sdružování se ve společnosti. Jak intenzivně vás nutí, tak intenzivně je společnosti zapotřebí, více společnosti, než je zapotřebí, však škodí.

Ve společnosti se každý podřizuje ostatním, aby zůstal jejím členem, protože je potřebuje.

V jednotlivosti se každý staví nad ostatní, aby mohl přijít sám k sobě a vyhnul se tak otroctví.

Ve společnosti platí zachování, v jednotlivosti rozpad.
Společnost je hloubka, jednotlivost výše.
Správná míra ve společnosti pročišťuje a udržuje, správná míra v jednotlivosti pročišťuje a doplňuje.
Společnost dává teplo, jednotlivost světlo.

Démon sexuality se plíží k naší duši jako had. Tento had je z poloviny lidskou duší a je jí myšlenka v přání.

Démon duchovna se do naší duše vnořuje jako holubice. Je z poloviny lidskou duší a je jí myšlenka naplněná přáním.

Had je pozemskou duší, zpoloviny démonickým, duchem a spřízněncem s duchy zemřelých. Tak prochází věcmi zevně a způsobuje, že se ho bojíme nebo že v nás vzbuzuje chtíč. Had je ženského rodu a vyhledává stále společnost mrtvých, kteří jsou připoutáni k zemi, kteří nenašli cestu k výšinám, ale k samotnému bytí. Had je tou děvkou spojenou s ďáblem a zlými duchy, krutým tyranem a mučícím duchem, který vždy svádí k té nejhorší společnosti. Holubice je zpoloviny nebeskou duší člověka. Přebývá u matky a občas sestupuje s nebes. Holubice je jedinečnost všeho bytí. Přináší zprávy z dálek, které mají počátek i konec. Přináší naše slova vzhůru k matce. Přimlouvá se, varuje, ale nemá žádnou moc proti bohům, je nádobou naplněnou slunce. Had vlézá dospod a ochromuje lstivostí démona phalla nebo jej pobízí k činům. A vynáší tak na světlo lstivé myšlenky pozemskosti, které se proplazí všemi dírami a dychtivě se všude vsávají. Had to sice nechce, ale musí nám být k užitku. Vzdaluje se našemu pochopení a tak nám ukazuje cestu, kterou bychom se svým lidským důvtipem nenašli.

Mrtví se pohrdavě podívali a řekli: Přestaň mluvit o bozích, démonech a duších. Tohle jsme v podstatě věděli už dlouho.

Ještě té noci však mrtví přišli s plačtivým výrazem ve svých tvářích a řekli: Ještě o jednom jsme zapomněli mluvit, uč nás o člověku.

Člověk je branou, kterou přicházíte z vnějšího světa bohů, démonů a duší a vstupujete do vnitřního světa, z většího světa do menšího. Malý a nepodstatný je člověk, už ho máte za zády a opět jste v nekonečném prostoru, v menší nebo vnitřní nekonečnosti.

Hleďte: V nezměrné vzdálenosti je jediná hvězda v zenitu.
Toto je jeden z bohů, to je jeho svět, jeho pleroma a jeho božskost.
V tomto světě je člověk Abraxas, který svůj svět tvoří nebo ničí.
Tato hvězda je bůh a cíl člověka.
To je vedoucí bůh, v něm najde člověk klid, k němu vede dlouhá cesta duše po smrti, v něm zazáří jako světlo všechno, co si člověk vezme z většího světa.
K tomuto jedinému se člověk modlí.

Modlitba rozmnožuje světlo hvězdy, vytváří most a cestu, která vede přes smrt, připravuje život menšího světa a zmírňuje beznadějná přání většího světa.
Když větší svět zchladne, rozsvítí se hvězda.
Nic není mezi člověkem a jeho bohem, pokud dokáže odvrátit svůj zrak od planoucí hry Abraxa.

Člověk zde, bůh tam.
Slabost a nicota tady, věčná tvořivá síla tam.
Zde úplná tma a navlhlá zima, tam slunce.

Nato mrtví zmlkli a stoupali do výše jako kouř nad ohněm pastýře, který tu noc čekal u svého ohniště.