Meyrinkův dům u poslední lampy |
|
Úvod
Na pátrání po domu u poslední lampy mně přivedl přítel, který bydlel pod Vyšehradem. Chodíval jsem k němu kupovat knihy. Měl spoustu známých po antikvariátech. Vršily se u něj tituly prvorepublikových vydavatelství, jeho knihovna byla skvělá a on sám vypadal jako učenec ze starých časů, jako by vypadl ze staré mědirytiny. Věděl toho spoustu o alchymii, kabbale, ale také o Praze. Mimochodem, vlastně u něj jsem se poprvé dozvěděl o tom, že Praha - Nové město, bylo Karlem IV. vystavěno v téměř přesném půdorysu Jeruzaléma a mnoho jiných věcí. Aniž bych tím cokoli sledoval, zmínil jsem se letmo o Meyrinkovi a domu u poslední lampy. Smál se a řekl mi, kde mám asi hledat. I když jsem na to "tajemství" musel přijít sám, dal mi indicie. Věděl o mnoha zajímavostech Prahy. Škoda, že jsem na něj ztratil kontakt. Bydlí nejspíš pořád v Praze,ale z původního bydliště se odstěhoval. To jen na vysvětlenou, že nejsem první a určitě ne poslední, kterému se podařilo nakouknout za Meyrinkovu "záclonu". |
|
Dům u poslední lampy
Je na Hradčanech na konci Zlaté uličky. Meyrink v některém ze svých románů (už si nevzpomínám přesně název), psal o domu starého alchymisty, který se jen někdy a někomu objeví v hradební zdi. Pohled do jiného světa. No a ve Zlaté uličce je skutečně dům, kde snad kdysi žil alchymista. Je to spíše domeček. V něm je záchod (nepoužívaný, obyčejná latrína, která ústila ven z hradební zdi) a na záchodě je malé okno. Tím okýnkem je vidět královský letohrádek, který architekturou připomíná orientální stavbu. Když si přimyslíš exotické rostliny, které tam snad dříve Rudolf II. nechal pěstovat, celý ten pohled z okýnka mohl připomínat pohled tisíce mil daleko do tajemného Orientu. To byl možná ten dům u poslední lampy, jehož tajemství se zjevuje „jen někdy a jen někomu“. Souvisí s tím vlastně i ten záchod, protože jak zase v jiné povídce Meyrink psal – Prima Materia v alchymii, výchozí surovina pro výrobu kamene mudrců, byla někým nalezena v kanále mezi výkaly. Viděl jsem v tom i Meyrinkův vytříbený smysl pro humor. Ale kdo ví, jak to vlastně Meyrink myslel a jestli je tohle ten správný výklad. Meyrink se mi líbil, právě i kvůli tomu, že jeho romány nic „nevysvětlují“ – jen se tě dotkne tajemství, padne arkanická mlha, člověk ztrácí půdu pod nohama, aby se potom vzpamatoval a říkal si – co to bylo? Melchior
|