http://www.geocities.ws/czechandslovakthings/
Copyright © 2000-2004 Richard Gaskell
E-mail: [email protected]

 Back to World War 2 Guide

(CLICK HERE TO RETURN TO MAIN CURIOSITY PAGE)

Vojta Beneš – Bojovali jsme za svobodu (Part 1)
Published by Prokop in Prague (November 1947)
First Edition - 5,000 Copies
Pages 129-134

ÚČET Z CIZÍCH PENĚZ

"Nevím, mám-li plakat, nebo se zlobit," zastavila mou ženu kdesi na jižní Millard ave. starší paní. "Ani spát jsem dobře nemohla, tak mě to trápí. Pravda, jsou mezi námi dobří lidé, jsou ale také - zlí. Viděla jsem to včera na schůzi naší ženské lože. Jezdí tam jedna paní až z Town of Lake, ale ona si drží naše členství.

Nedávno prý tam váš manžel mluvil. Dobře prý umí mluvit. Když mluví, lidé prý hoří. Ale co mluví, na to prý nemyslí. Vypravoval, jak utíkali lidé z Ceskoslovenska skoro nazí a bez krejcaru peněz. »Tak jsme všichni utekli, v jediných šatech, jako žebráci,« vykřikl."

"Vy mu nevěříte ?" optala jsem se té ženy ."Myslite, že utekl s miliony ! "

"Co si myslím," řekla, "to je má věc. Ale co všichni myslí, to je důležité. A všichni si tenkrát myslili: z čeho byl živ v Polsku ? Jak se dostal do Anglie ? Jak byl živ v Anglii ? A jak se dostal se ženou do Ameriky ?"

"Před chvili jste povídala, jak všichni lidé při jeho řeči hoří. Nyní říkáte něco jiného. Jste komunistka, paní ?"

"Nu, když tedy chcete, jsem. A nestydím se za to. Jen aby se také nestyděli ti páni povědět, jak je to s tou jejich chudobou."

"Vy jste slyšela Beneše mluvit ?" "Zajisté."

"A řekla jste mu do očí, co nám tu vypravujete ?" "Lidé by mne uštěkali."

"Odešla jsem od ní. Strašně mne to trápilo celou noc. Ale nyní jdu k vám. Snad se budete na mne zlobit. Ale já nemohla jinak. Jsme strašně podezřívaví lidé. Vidíme v sobě jen lháře nebo zloděje. Jak nás mají posuzovat cizí, když my sami sebe tak strašně soudíme ?"

Měla oči zamlžené rozechvěním, hleděla z nich duše, která se strachuje, že bude muset odejít nespokojena, bála se, aby ta nedůvěra, která se plouží kalifornskými ulicemi, neustrnula nakonec i v její bolavé duši.

"Pani, pojďte se mnou. Muž doma píše, jistě vám všechno poví. Mohla bych to udělat sama, byla jsem s ním, ale bude lépe, uslyšíte-li to z jeho úst."

Sedíme v nevelkém, světlém bytě na Millard avenue, paní si prohlíží jeho prostou výbavu. Masarykův portrét, který sem přinesl laskavý Frarik Končel, můj starý kamarád, visí nad námi, a já tedy vypravuji :

"Z domova jsme utíkali počátkem června. V Krakově nás uvítalo několik přátel v noci 11. června. První noc jsme přespali v hotelu, za který zaplatili přátelé. Druhé noci jsme spali u vzácného polského vlastence kdesi pod mohylou Tadeuzse Kosciuzska, nejkrásnějšího Poláka, kterého daly Polsce dějiny. Ach, jak drahá nám byla tato Kosciuzskova Polska !

Chodil jsem denně na konsulát v ulici Potockiego. Přinesl jsem tam několik zlatých věcí, které se mi podařilo skrýt a odnést : tři zlaté dukáty, starý zlatý řetizek, několik zlatých drobnůstek. Konsulární úředník Dr Herr nám je prodal židovskému obchodníkovi. Dostal za ně 305 polských zlotých, něco kolem 40 dolarů.

To byly jediné peníze, jež jsem ze svých prostředků získal. Jediné peníze na cestu světem.

Dva dny před odjezdem, bylo to 17. června kolem deváté hodiny, byl jsem právě na konsulátě, mne zavolali k telefonu. Volá prý mne kdosi z Katovic.

Vzal jsem do ruky naslouchátko. "Halou, zde Vojta Beneš."

"Pan senátor Beneš ?"

"Ano," přisvědčil jsem. "Kdo tam ?"

"Zde Slánský," zaznělo z Katovic.

"Vy jste bývalý redaktor pražského Rudého Práva ?" A nečekaje dalšího potvrzení, ptal jsem se: "Jak jste se dostal do Katovic ?"

"Asi tak jako vy. Co nám všem zbývalo, než utéci ? Tu v Katovicích je nás celá řada. Je tu Mikulíček, je tu Hodinová."

Nikdy v životě jsem se s redaktorem Slánským nesešel, ale znal jsem ho přes to velmi dobře. Byl jedním z přednich komunistických žurnalistů v republice.

"Pane senátore," mluvil dále, "v sobotu odjiždi Jan Sobieski do Anglie. Jede s ním řada našich. Chcete-li, můžete s námi. Mám tady pro vás lodní lístek, i pro vaši ženu. Ale musel byste si pro ně sem do Katovic. Tady je hlavni sekretář britského výboru pro uprchlíky z Československa. Přijedete ?"

Nemohl jsem přisvědčit. Přiznávám, nebylo mi to vhod. O nějakém výboru pro uprchlíky ani v Katovicích ani jinde jsem ničeho nevěděl a nechtělo se mi přijímat dobrodiní z neznámých rukou. Tož jsem do Katovic nejel a lodni lístky ze Kdyně do Doveru jsem si zakoupil z vlastních peněz. Stejně železniční lístky z Krakova do Kdyně, kam jsem se vydal s československými dobrovolníky z 18. na 19. červenec.

Když jsme v sobotu ráno unavení a nevyspalí dorazili do Kdyně a po jedné s poledne vstoupili na palubu proletářsky zařízené polské vystěhovalecké lodi Jan Sobieski, narazili jsme hned v prvních okamžicích na řadu známých. První z nich byl Vítězslav Mikulíček, nejprve poslanec a potom senátor za jihovýchodní Moravu. Mikluíček z Malenovic od Baťova Zlína. Znal jsem tohoto bouřliváka celých 15 roků od počátku své politické činnosti. Z komunistických členů parlamentu mně byl nejmilejší pro svou syrovou, nefalšovanou povahu, pro své slovácké srdce. Býval drsný, ale vždy srdečný a pokud jsem mohl posoudit - poctivý chlap.

Říkal jsem mu Václave, on mně Vojtěše. A nyní jsme stáli proti sobě, oba na útěku z rodné země, již tento samorostlý , skoro šedesátiletý Slovák, jistě stejně jako já bolestně a hořce miloval.

Podali jsme si ruce, div jsme se neobjali. Byli jsme si v tom okamžiku nesmírně blízko, blíže než kdykoli jindy v životě, ve kterém velmi často stávali jsme prudce proti sobě. Ale vždycky bez nenávisti, protože tento Mikuliček ani nepomlouval, ani nelhal, ani nespílal.

A už mi představoval dalši kamarády: zemského přisediciho Konečného, senátorku Pfeifrovou. Všichni na útěku do Anglie, všichni s pomoci britského výboru, všichni přátelé udeřeni stejným osudem.

Jednou, když jsme chodili po palubě a divali se vstřic vodám Kattegatu, filosofovali o budoucnosti a návratu do vlastniho hnizda, mně najednou napadlo: "A proč, Václave, nejedeš do Ruska ? Nebylo by to pro vás lépe ?"

Řekl něco, čemu jsem dost dobře neporozuměl, a odešel od této rozmluvy. Bylo patrno, že je mu to nepřijemné, a nikdy jsem se k této rozmluvě nevrátil.

Chodili jsme mezi naše chlapce vojáky, a Mikuliček s nimi zpival slovácké pisně dlouho do noci. Měl je srdečně rád, mluvil nenávistně o nacismu a snil o jeho porážce stejně jako naši chlapci. Když jsme se v Doveru s chlapci loučili, měli i naši komunisté oči plné slz a mávali jim hluboce dojati na posledni pozdrav.

Když jsme se ženou vystoupili na břeh, nezbylo nám jediného haléře. Pár polských zlotých, které nám na lodi zbyly, dali jsme vojákům; v Anglii byly bez ceny. Měl jsem hlavu plnou starosti, jak se dostanu do Londýna.

Jdu po peronu, nesu své kufřičky, jediné jměni, které nám z domova zbylo, procházim kontrolou a ohližim se kolem. Ale vtom již přede mnou stoji mladý, přijemný muž, vitá mne česky a hned hovoři :

"Nemáte prý peněz na cestu, pane senátore. Nestarejte se o ně. Mám pro vás listek a mnoho pozdravů od vašich přátel z Londýna." A představil se jako český sekretář anglického výboru pro uprchlíky z Československa. I on byl komunista a věda, že ničeho nemám, nabidl mi v nádražní jídelně trochu kávy a zákusek. Byli jsme mu se ženou vděčni a odjížděli jsme v dobré náladě do Londýna.

V Londýně nás čekali naši. Čekal mne tam i starý kamarád, profesor V. Pacák. Když jsem mu pověděl, že nemám peněz, řekl mi: "Neboj se, do Ameriky se dostaneš. Máš přece jako všichni ostatní uprchlíci z Československa nárok na pomoc z fondu pro uprchlíky tady v Anglii založeného. Je to pro tebe a paní 300 anglických liber. Postarám se ti o ně."

Asi po týdnu přinesl 100 liber. Když jsem je proměnil na dolary, měli jsme se ženou 467 dolarů na cestu do Spojených států amerických. Byl jsem živ v malém domku svého bratra kdesi v Puttnay a 1. července jsme vyjeli holandskou lodí na daleký západ.

Tak jsme se dostali až sem na tichou Millard ave. za peníze, darované nám anglickým pomocným výborem pro československé uprchlíky, jemuž v čele stála vévodkyně Lyton a jeho sekretářkou byla, či snad ještě je, choť vzácného přítele Čechoslováků, Dr Seton-Watsona.

Ujistěte všechny, kdož mají zájem na mých milionech, že mezi těmi 467 dolary, které mi nikdy žádný Angličan nevyčítal, nebylo ani jediného československého halíře, ani jediného amerického centu. Stejně tomu tak bylo s oněmi komunisty, kteří žili v Londýně.

Jednoho večera jsem se s nimi setkal. Zůstávali v patrovém domku také v Puttnay společně s jinými uprchlíky. Tady si sami hospodařili, sami domek vyzdobili, čistili a v bratrství tu společně žili. Tehdy! Jak je tomu dnes, to už povědět nemohu. Setkal jsem se tam s poslankyní Hodinovou, slabou paní, jejíž sonorní hlas tak často zněl pražským parlamentem, byl tu vysoký a hubený Való, slovenský komunistický poslanec. Mám od něho na památku podobenku. A byl tady i německý komunista Wunderlich, s kartáčkem neurovnaných vousů pod nosem, nevysoký, skoro zavalitý. Když se se mnou před odjezdem do Ameriky loučil, vzkazoval citově vzrušen Dr Benešovi věrnou spolupráci v boji za československou republiku, za novou svobodu. A vzkazoval to nejen za sebe, ale i za všechny Němce komunisty , kteří uprchli z republiky do Londýna a s pomocí výboru pro uprchlíky tu našli tichý koutek a skývu chleba.

Vyšli jsme potom všichni na zahrádku, komunističti političtí uprchlíci i s ostatními se kolem nás seskupili, a ten obrázek došel za námi do Spojených států a je dokladem poměrů těch dnů.

Jak je tam dnes, nevím. Ale z poznámek malého bulletinu, který mi občas z Londýna dochází, je patrno, že i tam nastaly stejné změny jako tady v Americe. Týden před mou návštěvou mezi uprchlíky se tam stala zajímavá věc, o které psal tenkráte všechen anglický tisk. Nedaleko toho domečku, ve kterém naši žili, převrátil se automobil, ve kterém jela anglická královna-matka. První, kdo jí přispěchala na pomoc, aby jí pomohla, byla česká komunistická žena. Vypravovali mi o tom s pýchou a ukazovali místo, kde se to stalo. A potom jsme všichni zpívali slovácké písně. Když jsme počali zpívat "Kde domov můj" a "Nad Tatrou sa blýská", vstali jsme všichni, všichni jsme si byli tak blízcí a bylo nám tam všem tak krásně.

Zdá se, že už není. Neboť jsou lidská srdce, která milují i nenávidí podle rozkazu ...

Často na ty minulé dny myslím. Vzpomínám na starého Mikulíčka, na loď Jan Sobieski a cestu do Anglie, na domeček v ulici Puttnay, na všechny československé uprchlíky, s nímiž jsem se bez krejcaru peněz dostal na břehy Albionu. A já se svou ženou potom až sem k vám do Ameriky.

Od té doby jsem o nich neslyšel. Nemohu prostě věřit, že by tito lidé, o které se anglický národ tak dobře staral na jejich útěku před bestií, mohli udeřit ruku, která jim nabídla skývu chleba. Já jsem té anglické ruce hluboce vděčen a ten vděk si ponesu životem."

Podíval jsem se na svého hosta. Paní poznala, že jsem skončil. Vstala, stiskla mně i mé ženě pevně ruku a oči měla plné slz. Potom stísněně a jaksi menší, schoulena do sebe a svého smutku, odcházela večerním šerem a ulicí Millard, na níž tak nádherně kvetou bílé katalpy , do pomalu přicházející tmy ...

(CLICK HERE TO RETURN TO MAIN CURIOSITY PAGE)