Budou se ekologické ctnosti šířit?

 

Vypracoval:            Tomáš Civín

                        30.4.2003

 

            Motto: „Neboť vlastní dějiny leží ve vnitřním spojení miliónů k tajemnému dílu. V tisících vztahů, z nichž skutečnost zachycuje jen zesláblý odraz. V nesčíslných sklesnutích a vztyčeních bytostí, v poznáních duše a těla, v onom rozjasňování a záření miliónů očí, které se upírají v každém věku na tajemství země, a z nichž každé, ať oko mudrce ať žebráka u chrámových dveří, vidí nějaký, jenom jemu vlastní odstín z hrůzy a krásy věcí.“

                                                                                   

                                                                                                Otokar Březina: Zástupové

 

            Žijeme v uspěchané době. Chvatné snídaně, blížící se termíny uzávěrek, povrchní schůzky s pohledy na hodinky, známosti přes internet či mobil, únava spojená s nespavostí, nedoléčené nemoci, procházky jen za určitým účelem atd. Podobně i my, kteří se trošku více snažíme chovat ekologicky, zodpovědně, řešíme nejožehavější problémy, třídíme odpad, pomáháme na prospěšných akcích, píšeme buřičské články, čteme knihy, které nám říkají, co máme dělat, promlouváme s kolegy a přáteli o špatnostech tohoto světa, ale jen málokdy si najdeme čas na přemýšlení z odstupu o tom, jaký tento svět opravdu je, které síly jím hýbou a především, kam spěje.

            Mám v sobě zabudované sklony k pesimismu, a věru, není tak těžké považovat dnešní svět za špatný, zlý. Svět násilí, fanatismu, odevzdanosti, bídy, přetvářky, falešných gest, prázdnoty lidských životů, svět drancování přírody, kolosálního hromadění odpadků, ozónové díry, ekologických katastrof, nekontrolovatelného bujení nadnárodních společností, svět arogance, odevzdanosti, nevšímavosti, zoufalství atd. Snažím se ale nezapomínat na jednu z moudrostí Chalíla Džibrána (2001, s.48):

„A jestliže by někdo z vás chtěl trestat ve jménu spravedlnosti a zaseknout sekeru do neplodného stromu, nechť se napřed podívá na jeho kořeny.

A jistě najde v tichém srdci země vzájemně propletené kořeny dobra a zla, neplodnosti a úrodnosti.“

Ano, nesmím a nesmíme zapomínat na ty zdravé silné kořeny, které vyrůstají společně s těmi trouchnivějícími. Je třeba je aktivně hledat a pečovat o ně. Ať už je to rozvoj nevládních organizací, soucit se slabšími a bezbrannými, mírové iniciativy, třídění odpadů, ekologizace průmyslu, humanitární pomoc, sebekritická věda nebo snahy o čistší, upřímnější život.

Pokud bych měl odpovědět na otázku z nadpisu, domnívám se, že ekologické ctnosti (a mám tím na mysli jejich širší sociálně ekologické pojetí, odpovídající našemu společnému bytí na této Zemi) se šíří a budou šířit, ruku v ruce s tím, jak budeme na druhé straně čím dál více zakoušet negativní dopady našich předchozích ekologických nectností. Otázkou je, které z těchto ctností mají šanci změnit společnost. Zdá se mi, jakoby na opačných koncích spektra ekologických snah stály dva postoje: první mírný, laskavý k vlastním slabostem, jejichž představiteli jsou např. bobos, nová „pohodářská“ americká elita, o níž píše David Brooks (2001), a druhý přísný, náročný, představovaný např. různými duchovními jedinci či komunitami. To, co je podle mého nejvíce potřeba, je jakási syntéza těchto přístupů. Duchovní komunity často v tomto pragmatickém světě pohoří, naopak mělký přístup bobos zřejmě nemá dostatečný náboj nutný ke změně směřování. Jinými slovy, tak jak učil již Konfucius, je potřeba spojit lásku s přísností. Mít ideály, vysoké cíle, ale být si vědom tragických omezení našeho bytí. Jak říká Erich Fromm (2001, s.232): „Pozdně středověká kultura vzkvétala, protože lidé šli za vizí Boží obce (kurzíva E.F.). Moderní společnost vzkvétala, protože lidé čerpali energii z vize růstu Pozemské obce pokroku.“ … „Jestliže Boží obec a Pozemská obec jsou tezí a antitezí, pak vůči chaosu tvoří jedinou alternativu nová syntéza: syntéza mezi duchovním jádrem pozdního středověkého světa a racionálního myšlení spolu s vědou od doby renesance. Touto syntézou je Obec bytí.“

Zbývá už jen zamyslet se nad otázkou, jak to bude dál. Občas se sám sebe ptám, co asi prožívali lidé v různých epochách před rozpadem svých civilizací. Cítili snad někde v kostech brzký konec? Podobně jako jejich, i naše civilizace žije v době krize, což ovšem neznamená nutně něco negativního, ale spíše, jak říká Lubor Kysučan (1997, s.95), „zlom, zvrat ve vývoji, vrcholný okamžik, situaci volby. Krize tedy není katastrofou, nýbrž zlomem, jehož vyústění záleží jen na nás.“

Nemá tedy cenu „lomit rukama a házet  flintu do žita“, na druhou stranu bychom si měli uvědomit, že tato krize je opravdu hluboká a nebudou stačit kosmetické úpravy typu třídění odpadu či nakupování biovýrobků. Pokud chce lidstvo postoupit na vyšší úroveň, a to vzhledem ke své síle bude zřejmě muset, bude potřeba zmobilizovat vnitřní síly, překonat samo sebe. Kysučan (osobní korespondence) píše: „To zásadní, co lidé potřebují, je doplnit svůj hypertrofovaný rozum kulturou duše, soucitem, vcítěním, troufám si na drzo prohlásit mystickým vhledem, který od počátku dějin inspiroval umělce, náboženské myslitele i vědce a teprve dnes se díky všeobecnému nepochopení stal spíše předmětem psychiatrie. Jenže snažení o toto je neuzavřený příběh, odehrávající se po celé dějiny a tvořící zřejmě hlavní osnovu jejich dramatu. Stěží lze říci, že někdy ji definitivně dovršíme a dosáhneme rajské dokonalosti. Lidským údělem je asi být nedokonalý, překonávat překážky, potýkat se s problémy, hledat.“

            Na závěr bych ještě jednou dal slovo básníku Otokaru Březinovi (1996, s.39), který krásně vystihuje mé pocity svázané s touto společností.

„Velká a láskou zářící slova letěla již mnohokrát nad našimi hlavami a zanechala mlčení smutku a důvěry v duších těch, kteří je dovedli slyšet. Mlčení smutku, poněvadž viděli, jak daleko ještě máme k čistému, silnému životu a co nás ještě čeká požárů, bolestí a bouří. Mlčení nadějí, poněvadž věděli, že vítězství patřilo vždy těm, kteří pochopili Nejvyšší Vůli, že v svatých rukou i uschlé ratolesti rozkvetou jako lilie a že pohledy milujících hovoří magickou řečí, jež vládne duším i událostem.“

 

Literatura:

Brooks, D.: Bobos. Dokořán, Praha 2001.

Březina, O.: Eseje. VOTOBIA, Olomouc 1996.

Džibrán, Ch.: Prorok. ONYX, Praha 2001.

Fromm, E.: Mít, nebo být? Aurora, Praha 2001.

Kysučan, L.: Na zlomu času. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 1997.