Sociologické poznání skutečnosti
Vypracoval: Tomáš Civín
9.6.2002
Cíle práce:
Vlastní text:
Zadaným úkolem této eseje je porovnat přístupy autorů dvou článků: Libor Musil - Ideologické přístupy k problému prostředí; Gary Alan Fine - Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém "vysbírávání" lesů v houbařské kultuře. Protože mi však oba články připadají v podstatě nerozdílné ve věcech, které považuji za důležité, pokusím se na ně podívat celkově, a z jiného úhlu. Předně se musím přiznat, že jsem nepochopil smysl těch prací (Musilova kapitola je ovšem vytržena z kontextu celé jeho knihy), tzn. jaký konkrétní problém se pokouší řešit, na jaké praktické otázky se ptají, na koho se obracejí, z jaké "ideologické" pozice píší apod. Jelikož se domnívám, že není smysluplné zkoumat cokoli bez zodpovězení těchto otázek, pokusím se jen poněkud nespojitě rozvést myšlenky, které mě při čtení napadly.
1) Ideologie
Oba autoři tento termín velmi často používají, např. Musil (s. 26) definuje funkce ideologie jakožto "podporu mocenských zájmů" resp. "posílení soudržnosti skupiny." Fine (s. 31) píše: "Od narození jsme vystaveni nějakým představám o tom, jak se máme vůči přírodě chovat a z těchto textů a obrazů - z tohoto ideologického instrumentária - pak odvozujeme základní environmentální otázky či problémy." Nerozumím pojmu ideologie. Je to každý názor člověka na svět nebo jen určitý souhrn názorů, který se v některých směrech shoduje s názory jiných lidí, a na který můžeme připevnit určitou nálepku? Kde je ona hranice, kde názor přechází v ideologii? Myslím si, že není možné tak jako autoři redukovat šíři lidských názorů na přírodu do pouhých třech ideologií, autoři se navíc vůbec nezabývají (vědomě) otázkou správnosti těchto ideologií.
2) Příroda vers. kultura
Cest ke skutečnému pochopení vztahu příroda vers. kultura je zřejmě více (filosofická, náboženská, mystická, při správném myšlení možná i vědecká), jsem však přesvědčen, že pokud chce člověk prožít kvalitní život (po pravdě řečeno mi připadá zbytečné, aby tolik autorů řešilo otázku přežití lidstva, kvalita by měla být důležitější než kvantita), měly by ho všechny tyto cesty dovést k myšlence jednoty přírody a společnosti. Komárek (2000: 122) píše: "V myšlení řekněme Číny dichotomie příroda - kultura vůbec nevzniká - jako v každé "kossmické" říši byl čínský císař nejen císařem Chanů, Mandžuů a dalších národností, ale i lesů v údolí Amuru či ryb v Žlutém moři - byl prostě "ředitelem Všehomíra" s popisem práce formulovaným jako "zajišťování harmonie nebe a země. [...] Máme-li se k problematice vyjádřit v našich oblíbených pojmech, bylo by asi nejvýstižnější říci, že kultura je "pokračováním přírody jinými prostředky" a oba procesy jsou hluboce analogické, nicméně ne zcela totožné. Klasická evropská dichotomie příroda proti kultuře (či naopak) je hrubým nepochopením jednoty světa a místa člověka v něm, neboť je bytostnou součástí živého světa a jeho legitimním členem."
3) Sociologické poznání pravdy (správnosti)
Autoři se snaží popsat přístupy lidí k přírodě způsobem jistě přínosnějším, než jakým by byly statistické výsledky kvantitativního výzkumu. Analyzují současný stav těchto přístupů, docházejí k určitým pravdě blízkým závěrům (s ohledem na redukci názorů na tři ideologie), naprosto mi však chybí syntetická část. K čemu vede jejich výzkum je samotné, kdo asi bude jejich články číst a jak s nimi naloží, komu to může pomoci či zda se "jen" pokouší prosadit určitou sociologickou "ideologii" nebo ukájí svou sociologickou posedlost apod., tedy odpovědi na otázky po smyslu těchto výzkumů. Myslím, že by se sociologie podobně jako i jiné vědy či nauky měla častěji ptát, komu či čemu vlastně slouží. Bez toho je zanalyzovaná pravda jen částečnou pravdou o zkoumaném problému. Také se domnívám, že není možné úplné pochopení bez soucitu, bez přístupu "going native". Thich Nhat Hanh (1999: 91) říká: "Když pochopíte, nemůžete se ubránit tomu, abyste miloval. Nemůžete se zlobit. Chcete-li porozumět, musíte se na všechna stvoření dívat očima plnýma soucitu. Když chápete, nemůžete se ubránit tomu, abyste miloval. Když milujete, je pro vás samozřejmé, že musíte zmírňovat lidské utrpení."
4) Čistě osobní zamyšlení o významu studia HEN
Přemýšlení o těchto záležitostech mě vedlo k poněkud neveselé, ale praktické otázce, jaký má vlastně smysl studium HENu, pokud se v jeho předmětech důsledně nezohledňuje nutnost vnímání etického pozadí problémů, tzn. pokud tyto předměty neodpovídají na otázku "jak žít?". Že by tím vysněným cílem byl akademický titul? Doufám, že ne, smyslem HENu bude zřejmě především možnost poznávání výborných lidí, kteří se o něco v tomhle pokřiveném světě snaží (mohl bych si šplhnout např. jmenováním občanského sdružení Drnka, ale i mnoha jiných) a také možnost důkladně si rozmyslet, co vlastně chce člověk v životě dělat (ústně - pí Straková od nás z ulice) a na jaké překážky se má připravovat.
Literatura:
Fine, G.A.: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém "vysbírávání" lesů v houbařské kultuře. in: Biograf 2001/24, str. 29-56.
Komárek, S.: Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací, aneb, Jak je to doopravdy. Vesmír, Praha 2000.
Musil, L.: Těžba uhlí, problém prostředí, modernita : jak ovlivnila ekologická výzva organizaci jedné ostravské šachty. MU Brno, 1999.
Hanh, T.N.: Cesta k plnému vědomí a uvedení do metody meditace v chůzi. Pragma, Praha 1999.