Květoslav Minařík Lao-c`ovo Tao-te-ťing
Vypracoval: Tomáš Civín
Přírodovědecká fakulta, obor aplikovaná matematika - zeměpis
5.2.2001
Předem rozboru knihy bych chtěl uvést pár poznámek:
Kulturně historické zařazení Tao-te-ťingu
Tao-te-ťing je sbírkou jednaosmdesáti básní nazývaných kapitoly, které pomáhají člověku řídit se principy tao neboli "cesty". V současnosti se vědci domnívají, že Tao-te-ťing není dílem jedné osoby, ale spíše sborníkem textů mnoha autorů shromažďovaných po určité časové období, pravděpodobně během čtvrtého století před naším letopočtem, tedy asi dvě století poté, kdy Lao-c` žil (navíc ani neexistuje žádný doklad o tom, že Lao-c` skutečně žil). Tao-te-ťing a jeho filosofické myšlenky jsou přesto tradičně připisovány Lao-c`ovi. Ať už je Tao-te-ťing dílem jedné nebo více osob, v každém případě jeho autor či autoři čerpali z čínské tradice staré tisíce let.
Kniha byla sepsána jako určitá pomůcka pro panovníky k umění vládnout. Kromě pasáží týkajících se správného života a nalezení tao, obsahuje mnoho částí poskytujících návod, jak správně vládnout. Později se stala spolu s dalšími spisy taoistických mistrů základem filosofického taoismu. Postupem času pak pod vlivem buddhismu vznikla druhá odnož taoismu, a to náboženský taoismus s novými prvky víru v mnoho bohů a bohyň, zaklínací a zaříkávací praktiky a celý soubor obřadů.
Počet lidí hlásících se na světě k taoismu je ve srovnání například s třemi sty miliony buddhistů relativně malý přibližně třicet milionů, ovšem taoistické myšlení a filosofii je možné vysledovat prakticky ve všech aspektech života Číňanů nejen v Asii, ale i v jiných částech světa. Výrazné stopy taoismu lze najít v čínské literatuře a umění i běžném životě, v dalších dvou významných náboženstvích buddhismu a konfucianismu, v poslední době se pak také na Západě prosazuje taoistické cvičení tchaj-ťi-čchuan. [Hartzová, 1993]
|
Taoismus a jednotlivec
Lao-c` napsal Tao-te-ťing v podstatě jako praktický návod jak žít, myslím tedy, že jeho aplikace je pro jednotlivce daleko snazší (rozhodně však ne jednoduchá) než pro celou společnost. Básně obsahují mnoho pouček o správném přidržování se tao, které se často opakují a navzájem prolínají. Pokusím se vybrat jen několik myšlenek a zásad a doplnit je příslušnými příklady.
"Tao, jež lze vyjádřit slovy, není stálé tao.
Jméno, jež lze pojmenovat, není stálé jméno.
Bezejmenné je počátkem nebe a země, mající jméno je matka všech věcí." [I]
"Lao-c` připomíná, že identifikovat tao popisem je vyloučeno; je nutno poznat je příslušným prožitím. ... Tao je tedy poznáno jako duševní nehnutost, kterou člověk netvoří, ale nalezne jako centrum své vlastní bytosti. Toto centrum je totožné s centrem silového kosmu, a proto se tao může považovat za kosmickou kvalitu, která vždy vše prostupuje." [Min. I]
... "Proto dává moudrý člověk přednost nečinnosti a učí beze slov. Tehdy se všechny věci počnou hýbat a nezastaví (svůj chod). On tvoří, ale nevládne (tomu, co je stvořeno), dělá, ale neužívá (toho, co je uděláno), dokonává díla, ale nevychloubá se. Pokud se nevychloubá, (žádné bytosti se od něho) neodvracejí." [II]
... (Mudrc) "Ví, že účinným poučováním je jen příklad, ... ví i to, že k dobru světa může působit nejlépe tím, že všechnu sílu své mysli zaměří na svou vlastní bytost. ... Když bytost mudrce zmlkne a fyzikální faktory jeho bytí již byly donuceny působit dostředivě, pak jeho působení navenek velice zmohutní. Lidé si z něho začnou brát příklad a působením indukce pocítí i štěstí; psychologie běhu světa se tedy začne měnit, a když je mudrc absolutně vytrvalý, dovede své úsilí o přeměnu světa k úspěšnému konci." [Min. II]
... "Za nečinnost považujme odstup od dění ve světě a současně jeho bdělé pozorování." [Min. X]
... "Život by se měl řídit (zákony) země; srdce se má řídit (zákony) vnitřních podnětů; dobročinnost má odpovídat lidskosti; slovo má odpovídat pravdě; spravování (země) má odpovídat klidu; konání má odpovídat možnostem; činnost má odpovídat času." [VII]
"Je nutno méně mluvit, řídit se přirozeností. Prudký vítr netrvá celé ráno, silný déšť nevydrží po celý den. Kdo to vše působí? Nebe a země. Jestliže ani nebe a země nemohou učinit něco věčným, tím méně člověk. Proto slouží tao." [XXIII]
"Kdyby se někdo chtěl násilím zmocnit země, vidím, že nedostihne svého cíle. Země se podobá tajuplné nádobě, jíž se nelze dotknout. Kdyby se (jí) někdo dotkl, setká se s nezdarem. Kdyby (ji) někdo uchopil, ztratil by ji." [XXIX]
"Sub specie aeternitatis není člověk někým, kdo mění přírodu. I když se mu daří tu a tam postrčit vývoj např. v technické oblasti, přece posléze pozná, že přírodu nepřemohl. Moudří proto nabádají, aby se každý podřídil vnitřním podnětům, jaké se vynořují tehdy, když žádné přání osobního charakteru nevzrušuje mysl k použití vůle. Potom se v životě člověka ujme vedení vnitřní přirozenost korespondující s kvalitou absolutna a běh života se stane rovnoměrným a povšechně příznivým. ... A když je (člověk) opravdu moudrý a znalý přírody a jejích kvalit, nepodřídí se jiné vyšší moci, než je praprincip přírody a kosmu, tao, univerzální, všeprostupující a nikdy nemizící kvalita." [Min. XXIII]
"Aby si (člověk) uchoval klid duše, musí zachovávat jednotu. Tehdy se (v něm) nebudou probouzet touhy. Bude-li duch měkký, člověk bude podoben novorozenci. Bude-li jeho vnímání čisté, nebude bloudit." [X]
... "Chtivost člověka je podmíněna touhou po smyslových vzruších. Člověk se nechce těšit z nevzrušitelnosti, nežádostivosti, nýbrž z vlastnictví věcí, které však stejně ztrácejí svůj význam, když se dostaví naléhavější životní okolnost. ... Vlastnictví zevních věcí ... štěstí znemožňuje a s tím souvisí i strach ze smrti, kterého ten, kdo nevlastní nic, ani nezná.
Nejlepší cesta k vnitřnímu klidu, který hluboce obšťastňuje, je v tom, že člověk nepovažuje nic za nezbytné pro svou osobu. Pak se potřeby redukují na ukojení hladu a tuto možnost svět téměř vždy člověku poskytuje; mají-li se věci někdy jinak, pak je to proto, že vlastnický pud příliš rozbujel." [Min. III]
"Přivedu prázdnotu (svého srdce) do krajnosti zachovám úplný klid, a tehdy všechny věci samy porostou a já budu čekat, až se navrátí. Všechny věci se rozvíjejí a navracejí k svému počátku. Návrat k počátku se nazývá klid, klid se nazývá návrat k životu. Návrat k životu se nazývá stálost. Znalost stálosti se nazývá osvícenost, avšak neznalost stálosti způsobuje zlo. Kdo zná stálost, stane se moudrým, moudrý se stane spravedlivým, a kdo je spravedlivý stane se vládcem. Vládce se řídí nebem, nebe se řídí tao, tao je však věčné. (Takový vládce) se do konce života neocitne v nebezpečí." [XVI]
"Mudrc poznává svět, aniž vyšel ze dveří. Aniž vyhlédl z okna, vidí přirozené tao. Čím dále jde, tím méně poznává. Proto moudrý člověk nevychází, avšak poznává. Jmenuje (věci), aniž je viděl. Aniž činí, tvoří. [XLVII] (dalo by se brát i jako příspěvek k problematice omezení turismu)
"Nejhlubší a nejkvalitnější poznání pramení ze sebepozorování, které musí směřovat k bytosti duševně zcela uvolněné a nikoli v některých nebo mnohých směrech omezované. V naší vlastní bytosti totiž existují procesy, které jsou odrazem procesů v kterékoli bytosti, a proto poznat je a vyhodnotit znamená poznat a vyhodnotit dění ve světě.
... Navíc pak zjistí, že tohoto pohledu do světa nelze vůbec nabýt tím, že by za poznáním šel do světa, protože v takovém případě je vyzbrojen pouze smyslovým viděním a to mu umožňuje vidět toliko masku a nikoli obsah jevů. Proto dokonalé sebepozorování je nejlepší prostředek k nabytí moudrosti, i když mu chybí akademický ráz." [Min. XLVII]
... "Vznešenost je podobná velikému neštěstí v životě. ... Co znamená, že je vznešenost podobna velikému neštěstí v životě? Znamená to, že je pro mne velikým neštěstím, že si sám sebe (cením). Když si nebudu sám sebe cenit, nepotká mě ani neštěstí. Proto vznešený člověk, který obětavě slouží lidem, může mezi nimi žít. Lidumilný člověk, který obětavě slouží lidem, může dlít mezi nimi." [XIII]
"Jeden z velikých projevů ctnosti člověka je uvažovat o sobě jako o zavrženíhodném tvoru. Když ho tyto úvahy nepovedou k duševní depresi a naopak je vyrovná zachování činorodé energie a duševní svěžesti, stane se nesmírně silným jedincem. Z jeho života zmizí strach, druhým se stane snesitelným nebo i příjemným a získá předpoklady konat velké činy. [Min. XIII]
"Mudrc nemá vlastní srdce. Jeho srdce se skládá ze srdcí lidu. Dobrým činím dobro a nedobrým též přeji dobro. ... Upřímným věřím a neupřímným též věřím. ... Moudrý člověk žije na světě klidně a do svého srdce ukládá mínění lidu. Pohlíží na lid jako na své děti." [XLIX]
"Mudrc tedy nemyslí na sebe, ale zajímá se o potřeby ostatních. To vyplývá z toho, že poznává spjatost své bytosti se všemi živými tvory. Ví, že když se někdo zabývá úmyslem jiným ubližovat, ubližuje vlastně sobě, protože svou bytost nalaďuje pro zlo, které tak k němu nachází přístup. Pouze lidé zlí trpí. Nosí zlo v sobě a zlo je pronásleduje. Z toho se mudrc poučuje o tom, že je nezbytné konat dobro. Ale konání dobra skutky nelze klást na první místo. Především je nutno zaměstnat mysl a cítění dobrem, které se má přát všem bytostem. Tím dochází k přeladění bytosti na dobro a bytost se postupně stane řečištěm dobra." [Min. XLIX] - podle mého názoru tato myšlenka ohromně jednoduše a přesně vystihuje postavení dobra a zla ve světě
Taoismus a společnost
Zatímco dodržování taoistických zásad může především západnímu člověku podle mne přinést zkvalitnění života, významnější rozšíření taoismu v celé společnosti (která je dnes převážně ovlivněna západním stylem života nelze asi očekávat, uvedu některé myšlenky, které mě v této souvislosti napadají:
Na závěr bych chtěl ocitovat podle mého názoru nejhezčí, předposlední kapitolu i s částí příslušného komentáře.
"Je nutno učinit stát malým a lid řídkým. I když je mnoho nástrojů, není třeba jich užívat. Je nutno zařídit (vše) tak, aby lid do konce svého života daleko neputoval. I když jsou čluny a vozy, není třeba jich používat. I když jsou ozbrojená vojska, není třeba je vystavovat na odiv. Je nutno zařídit (vše) tak, aby lid znova počal plésti uzly a užíval jich místo písma. Je třeba učinit vše, aby jeho pokrm byl chutný, jeho šat krásný, postavit mu klidné obydlí a učinit jeho život veselým. Sousedící státy by na sebe pohlížely z dálky, vzájemně by poslouchaly kokrhání kohoutů a štěkot psů a národy by až do stáří a smrti nemusily putovat z místa na místo." [LXXX]
... "Jak tedy bude dál? Víme, že se lidé nemohou vrátit k primitivnímu životu, kdy neznali písmo a když někdo chtěl někoho zabít, musel za ním běžet se šípem v ruce. Tam už se lidé nemohou vrátit. Mohli by však začít ctít primitivní život dávno zašlých dob a tím zmírnit šílené představy o požehnání, pocházejícím ze zvyšování rychlosti v cestování i výrobě. Pak by jistě našli svůj pokrm sladký a dobrý, svůj šat krásný a obydlí pohodlné a šťastné. Jinak se poženou za chimérami s nemocemi a hladem, jejich údy se budou lámat při neštěstích a jejich srdce nespočine ani na okamžik v radosti.
Je tedy představa o požehnání civilizace a technického pokroku naprosto falešná. Tomu však lidé nevěří. S výhledem do světa, který jim tyto dvě věci přinesly, hlodají v jejich srdci srdcervoucí touhy, které jim činí požehnání primitivního života nepochopitelným. Proto budou putovat světem jako tvorové prokletí osudovými klatbami s velmi problematikou vyhlídkou na to, že se jejich osud zlepší. Neboť nemají-li štěstí v srdci, venku je nenajdou." [Min. LXXX]
Literatura: