Koka

Slovo „koka“ pochází z ajmarštiny, z jazyka předinckých kmenů z Tívanacu, „khoka“ v něm znamená výraz pro rostlinu či strom. Koka (Erythroxylum coca) je keřovitá rostlina dorůstající maximální výšky okolo dvou metrů, velmi nenáročná, nejlépe jí vyhovuje teplé klima bez mrazíků, vlhká, mírně zásaditá půda. Nejvíce se pěstuje v rozlehlých oblastech na západě Jižní Ameriky, tzn. v Kolumbii, Peru a Bolívii, může však prospívat i mimo země původu. Její zlatozelené lístky se sklízejí hlavně kvůli stimulačním účinkům[1] hlavního alkaloidu kokainu, kterého obsahuje průměrně 0,72 %. Lístky koky jsou také velmi bohaté na živiny, 100 g obsahuje více vápníku, železa, fosforu a vitamínů A, B₂ a E než činí doporučená denní dávka, což je v horských oblastech s nedostatečným přísunem čerstvého ovoce a zeleniny i mléka velmi důležité (je ovšem třeba vzít v úvahu, že se přežvýkané listy nepolykají, ale vyplivují, tudíž využití vitamínů není dokonalé). Nejběžnějším způsobem užívání koky je vkládání listů mezi dáseň a tvář s trochou vápenného mléka (tzv. llipta). To uvolňuje z listů některé psychoaktivní alkaloidy, které působí přímo na centrální nervovou soustavu – zahánějí hlad, žízeň a únavu.

Pravlastí koky je zřejmě Bolívie, jihoameričtí indiáni ji pěstovali tisíce, možná i desetitisíce let pro její povzbudivé účinky. Již nejstarší archeologické nálezy na kontinentu, které se datují do roku 2500 před Kristem, svědčí o užívání koky, řadí se mezi ně především malby a sošky lidských bytostí, které mají vždy jednu tvář vyboulenou, což svědčí o žvýkání koky. Existuje řada bájí o původu koky, ale prakticky všechny se shodují v jedné věci. Koka byla vždy považována za dar od bohů, který dostal člověk proto, aby mu ulehčila od nějakého utrpení na tomto světě.

Koka v Andách vždy byla, je a bude. O její silné tradici vypovídá následující popis Streatfeilda (2003):

Největšího rozkvětu se koka dočkala v incké říši, kde byla díky svým omlazujícím a povzbudivým účinkům považována za posvátnou. Při obětních rituálech v chrámu Slunce obětovali duchovní nebesům ty nejlepší listy koky – žvýkali je cestou k oltáři. Pálením listové koky na popel se usmiřovala bohyně země Pachamama, což mělo zajistit bohatou sklizeň a současně i štěstí v boji, popel se rovněž obětoval zemřelým, duchům předků a dalším nadpřirozeným mocnostem. Z koky se také předvídala budoucnost, provázela odchod lidí z tohoto světa i příchod na něj, sloužila při slavnostech, na kterých se inčtí chlapci stávali muži.

Koka byla základem pro lékařskou diagnostiku. Šťáva z koky se v tomto případě nakapala na ruku s nataženým ukazováčkem a prostředníkem. Na základě toho, jakým způsobem stékala po kůži a na zem, lékař stanovil diagnózu. Zkušeným okem odhadoval jak tělesný, tak duševní stav pacienta. Na otevřené rány, na zlomeniny, na infekce, na boláky a na jakékoli méně závažné poranění byly dobré obklady ve formě placek z rozžvýkaných listů. Zvlášť se pak koka užívala vnitřně, na potíže se žaludkem, při bolení břicha a rizikovém těhotenství, prakticky neexistovalo nic, na co by nebylo možné ji naordinovat.

Historikové se přou, kdo všechno měl ke koce přístup. Samozřejmě k nim patřil Velký Inka[2] a jeho dvořané, kteří ji v jeho přítomnosti žvýkat dokonce museli. Žvýkat ji museli také duchovní, lékaři a kouzelníci – pouze však pro léčebné a náboženské účely. Dovolenou koku měli stařešinové a náčelníci porobených kmenů. V jiných případech se právo žvýkat či nežvýkat odvíjelo od povahy práce. Přístup k ní samozřejmě měli bojovníci a vůbec vojsko, protože po koce vydrželi muži déle pochodovat a také usilovněji bojovat, a přitom vystačili s nižšími příděly potravin. Žvýkat koku směli také inčtí běžci, chasquis, kteří byli nuceni v co nejkratší době překonávat co nejdelší vzdálenosti.[3] Určité příděly koky dostávali i všichni řemeslníci, kteří pracovali pro říši, například dělníci, kteří stavěli cesty. Koku využívali také yaravecs, jakási incká informační služba. Jelikož Inkové neznali písmo, posláním těchto mužů s výjimečnou pamětí bylo zapamatovat si všechno o všem. Yaravecs byli živoucími archivy incké říše a vědomosti i úřad si předávali z generace na generaci. Povzbudivé účinky koky zajišťovaly těmto mužům výjimečnou bdělost.

I když se historikové vesměs shodují na tom, že zvláštní výsadu užívat koku měly všechny význačné osobnosti říše, je nepravděpodobné, že by se na ostatní, řadové Inky vztahoval v tomto směru nějaký zákaz, což potvrzují i hojné a běžné archeologické nálezy předmětů spojených s kokou. Předpokládá se, že její užívání bylo tehdy, podobně jako dnes, velmi rozšířené.

Válka proti drogám

Dnešní dominantní mocnost USA zvolila jiný, represivnější, přístup k drogám než Inkové. Ovšem následky takové politiky mohou vypadat tak, jak je popisuje Rudgley (1996):

„V městských aglomeracích jako např. ve newyorském portorikánském Harlemu je užívání drog zcela běžné. Marihuana, PCP, práškový kokain, crack[4], heroin a alkohol sehrávají svou každodenní úlohu. Chudoba a nedostatek společenských příležitostí jsou pobídkou pro mnohé jedince, aby se vzdali ponižujících, mizerně placených a podřadných zaměstnání, a aby začali kariéru jako drogoví dealeři. Philippe Bourgois, antropolog na Státní univerzitě v San Francisku, provedl speciální ekonomickou studii o cracku ve španělském Harlemu a zaznamenal, že dealeři se příliš neodlišují od hodnotového žebříčku většiny společnosti a svým způsobem následují mnohé ideály amerického snu. Touha po vzestupu se projevuje jejich podnikatelskou agresivitou na pracovišti, tj. na ulicích a v ilegálních prodejnách cracku. Účast v crackovém průmyslu může zajistit společenské postavení v komunitě uživatelů drog, i pocit sebevědomí.

Obchod s crackem ve španělském Harlemu je založen na strachu a většina jeho obětí jsou příslušníci obchodující komunity. Násilí dealerům pomáhá udržet si postavení ve vysoce konkurenčním obchodě a jakýkoli projev slabosti je okamžitě využíván soupeřem. Majitelé prodejen s crackem vyhledávají zaměstnance, kteří mají dost silné nervy a dovedou si poradit s ozbrojenými loupežnými přepadeními zloději, kteří shánějí peníze a crack. Nepsaný zákon o „zlodějské cti“ zde příliš neplatí, zárukou úspěchu je spíše individuální pověst založená na brutalitě, někdy se loajalita nevztahuje ani na příslušníky rodiny. Odhaduje se, že téměr polovina uživatelů cracku ve španělském Harlemu jsou ženy a mladé dívky, což je povážlivý nárůst v porovnání s uživatelkami heroinu koncem sedmdesátých let. Ženy mají na ulici zpravidla nízké postavení, potřeba cracku přivádí mnohé z nich k prostituci. Často za ni nepřijímají peníze, ale prodávají svá těla přímo za drogy.“

Stinné stránky domácí protidrogové politiky USA dokumentují dobře také obr.1-5.

Příkladem zahraniční protidrogové politiky USA je Plán Kolumbie (Plan Columbia) ze září 2000. V tomto dokumentu se USA zavázala předat Kolumbii 1,6 mld dolarů na reformu soudnictví, protikorupční programy, zlepšování lidských práv, posílení místní vlády a mírového procesu a na programy nabízející zemědělcům alternativní plodiny místo koky. Ve skutečnosti však šla drtivá většina peněz na posílení armády a na systematické ničení polí koky. Jak se ukázalo, represivní politika, která slavila relativní úspěchy v Bolívii a Peru, nepadla v Kolumbii na úrodnou půdu. Chemikálie rozprašované z letadel ničily nejen pole koky, ale i základní spotřebitelské plodiny, bez nichž nemohou farmáři přežít. Katastrofu dovršila neschopnost kolumbijské vlády zavést slibovanou zemědělskou reformu, která by rolníkům přinesla stabilní příjmy. Strategie leteckého rozprašování chemikálií měla za následek jen další zbídačení rolníků a vehnala je zpět do náručí narkomafie. Ta se pak postarala o založení dalších ilegálních polí, stabilizovala trh a zvedla ceny.

Podle údajů zveřejněných americkým ministerstvem zahraničí se plocha osetá kokou navzdory intenzivním postřikům nezmenšila a americká vláda musí čelit kritice, že poskytování obrovských částek Kolumbii v rámci takzvané Andské iniciativy se zcela míjí účinkem. Na mezinárodním fóru jsou navíc USA obviňovány z toho, že jim boj proti jihoamerickému narkoobchodu poskytuje záminku, aby si v této oblasti zajistily politickou, ale hlavně vojenskou hegemonii (na logistické podpoře latinskoamerických zemí se podílí CIA, Pentagon i pobřežní hlídky vojenského námořnictva). Vše nasvědčuje tomu, že narkoprůmysl, který tradičně tvoří jeden z hlavních hospodářských pilířů Kolumbie, neztratil nic na své síle.

Závěry:

V incké kultuře (podobně jako v ostatních tradičních kulturách) byla koka zabudována do společenských schémat, rituálů, hrála neodmyslitelnou úlohu v duchovním životě, spoluvytvářela kulturu. V naší, v podstatě sekulární společnosti, má užívání psychoaktivních látek téměř výlučně světský charakter, jen malý počet společenství vyhledává intoxikaci tak náhodným a požitkářským způsobem, který je běžný v současné západní civilizaci, pozměněné stavy vědomí nejsou považovány za kulturně hodnotný jev, drogy nemají posvátný charakter, spíše charakter komodit. Prakticky jediné, co člověk potřebuje k jejich získání, jsou peníze.

Koka byla jakožto v podstatě neškodná povzbuzující látka používána Indiány tisíce let. Moderní vědeckotechnický pokrok umožnil dostupnost alkaloidů koky ve vysoce účinné, vysoce návykové formě kokainu. Dnes existuje v bohatých zemích, včetně nejvyšších kruhů, prakticky neukojitelná poptávka.

Lidé v každé kultuře hledali, hledají a hledat budou nejrůznější prostředky, které by je na čas odpoutaly od skutečnosti, obvykle od jednotvárného a často velmi neutěšeného žití, a tyto prostředky také nacházeli, nacházejí a nacházet budou. Problémy s drogami nezpůsobují ani tak samotné drogy jako jejich společenský kontext. V případě „války proti drogám“ jsou hlavní příčinou problémů bída, nejen v Kolumbii, ale i ta v chudinských čtvrtích měst USA, a pak samotná represivní „válka proti drogám“, která zvedá cenu drog na nehoráznou úroveň, čímž přitahuje pozornost černého trhu a zločineckých organizací a způsobuje neustálou eskalaci násilí. Represe se navíc často míjí účinkem, k újmě přijdou farmáři či koneční příjemci drog, narkomafie se vždy nějak přizpůsobí. Spíše než na neúspěšné snižování nabídky je potřeba se zaměřit na snižování poptávky po drogách, na ozdravování společnosti, viz návrhy řešení.

O drogách dnes politici hodně mluví, novináři hodně píšou, ale ve skutečnosti toho o drogách moc nevíme. Politická panika a mediální humbuk však nejsou dobrým podhoubím k poctivému, otevřenému řešení drogových problémů.

Návrhy řešení:

řešení chudoby Ze všeho nejdříve je třeba pokorně začít řešit problémy spojené s chudobou v Kolumbii i USA, než posílat peníze a zbraně na likvidaci políček koky kolumbijských zemědělců, pro něž je v současné době pěstování často jedinou možností, jak přežít.
rozsáhlé experimentální projekty zkoumající drogy v jejich společenském kontextu Dobrými příklady mohou být Velká Británie a Švýcarsko, kde proběhly či probíhají úspěšné experimenty s podáváním „tvrdých“ drog závislým lékaři.
cílené, dobře promyšlené projekty pro andské farmáře
zvýšení podílu prevence, osvěty a léčby na úkor represe Viz obr.6, který představuje jeden z alternativních návrhů na změnu rozpočtu kontroly drog v USA.
represi zaměřit proti narkomafii

Literatura:

Rudgley, R.: Kulturní alchymie: omamné látky v dějinách a kultuře. Praha, nakladatelství Lidové noviny, 1996.

Streatfeild, D.: Kokain: dějiny. Praha, BB art, 2003.