Untitled

Poznámka místo úvodu: Jak se mi stává často v poslední době, bude se tato esej zabývat zadaným názvem jen asi napůl, prakticky se jen pokusím vytáhnout nejdůležitější myšlenky z knihy Zelená svatozář od Erazima Koháka z kapitoly Ekologie, věda, filosofie, s nimiž se plně ztotožňuji. Dané téma mě však automaticky směřuje spíše k obecnějším úvahám o vědě, studiu a výchově člověka. Taktéž zvolený styl nebude příliš vědecký, myslím, že by se člověk měl v každé práci snažit o osobní přístup, a to i v exaktních vědách, např. člověk by měl napsat, jaké zážitky pociťoval při pozorování klíštěte mikroskopem, jak obtížně získával informace od zavilých zemědělců nebo jakou radost mu udělalo, když konečně po bezesných nocích dokázal náhlým osvícením rozluštit štěpnou rovnici uranu. Za velmi užitečné bych také považoval, kdyby se žádný autor nestyděl ke každé práci připojit životopis, ale ne ve smyslu, kolik vystudoval škol, kdy získal které tituly apod., ale jaké měl dětství, v jakém prostředí ho prožíval, jak vzpomíná na učitele na základní škole, kdo ho v životě nejvíc ovlivnil a jak, v koho nebo co věří, co ho zraňuje, k čemu mu pomáhá studium jeho oboru atd. Autorovi to pomůže lépe pochopit své místo ve světě a čtenář může práci lépe pochopit, když vidí a cítí celý autorův život na pozadí. Autor by si také měl klást otázky, k čemu v tomto světě vlastně jeho práce skutečně vede, koho ovlivní, komu bude prospěšná či naopak škodlivá apod. Tato má krátká esej by měla směřovat zřejmě ke čtyřem základním cílům:

Vlastní esej: Pokusím se nejdříve podívat, co říká Erazim Kohák o vztahu humanitní environmentalistiky (v jeho podání ekologie) a vědy: „Slovo věda má v soudobém českém užívání nejméně tři významy:

1) anglické science Když o vědě hovoří praktičtí vědci, kteří se zabývají spíš obsahem svého bádání než teorií svého oboru, mají obvykle na mysli vědu jako empiricko-matematické zkoumání fyzické zkušenosti, tzn. objektivní vědu, prostou jakéhokoliv hodnocení, jakéhokoliv pokusu o pochopení, prostě všeho, co se vztahuje k jednajícímu a myslícímu subjektu. To odepisuje jako šum. K ekologii určitě náležejí i prvky takové stroze pozitivní vědy. Pokud se chceme naučit, jak udržitelně žít na této Zemi, potřebujeme co nejspolehlivější údaje o mechanismech celé soustavy přírodních dějů.

2) německé Wissenschaft Němčina označuje jako vědecké - wissenschaftlich - každé systematické zkoumání, které vyžaduje odbornost a obecnou sdělitelnost a ověřitelnost výsledků, zaměření na souvislosti života a jeho účelově zaměřené činnosti. Ekologie je zcela určitě i takovým systematickým bádáním, zabývá se nejen fyzickými souvislostmi ekologických procesů, nýbrž také lidskými vstupy do nich. Ty nevyhnutelně obsahují prvky hodnoty a smyslu, vztažených k subjektu a vylučujících „objektivitu“ ve scientistickém smyslu vyloučení subjektu.

3) latinské scientia To je pojetí vědy nikoliv jako teoretické zdatnosti, nýbrž jako moudrosti, jako pochopení smyslu a hodnoty života a světa, o normativní úsudek o tom, co je v životě důležité, o odpovědích na naši nejnaléhavější otázku - jak žít? Právě toto hlubší a širší bádání o hodnotové soustavě života a lidském pobývání ve společenství všech bytostí by mělo být základem ekologie a ekologické etiky. Ekologie by se měla snažit pochopit místo člověka v kosmu, ne za účelem teoretického modelování, ale za účelem nalezení spolehlivého návodu pro naše jednání. Tzn. klást si takové otázky jako např. Je pohodlí osobního automobilu tak důležité, abychom pro ně riskovali globální oteplení? Proč vůbec je dobré život ochraňovat a zlé život ničit? Co je vlastním smyslem lidského života a jeho místa na Zemi jako celku?“

Tolik tedy Erazim Kohák o postavení humanitní environmentalistiky (ekologie) jako vědy. Pokud se nyní konkrétně podívám na složení předmětů a hlavně na způsob jejich vyučování na našem oboru, myslím si, že převažuje věda typu Wissenschaft, což není určitě tak špatné, ale v budoucnu by podle mě mělo dojít k většímu posunu k vědě typu scientia, jíž je na katedře v současnosti jen velmi málo (z předmětů, které jsem poznal, bych chtěl vyzvednout zejména kurzy Dity Dražilové a dvojice Jarmila Bednaříková + Lubor Kysučan). Také se domnívám, že by bylo vhodné hledat poněkud akčnější (více terénní) pojetí než v současnosti převažující teoretický suchopár. Člověk by také měl poznat, jak uvažuje současný zemědělec o světě kolem sebe, jak vnímá krajinu, jak se chová ke zvířatům ; jaké jsou největší problémy ekologické výchovy; jak se obyčejní lidé dívají na ekologickou problematiku apod. Pravda, to vše můžu zkoumat ve svém volném čase, otázkou je, jestli mi nějaký volný čas zbude, když musím na řadu předmětů číst kvanta literatury, která s praktickým životem souvisí jen velmi málo (mimochodem by mě docela zajímalo, kolik milionů stránek už bylo napsáno o problematice trvalé udržitelnosti) a třeba jen pozorné přečtení a pochopení Zelené svatozáře od Erazima Koháka mi dá neporovnatelně více.

Je si však třeba uvědomit, že náš obor je jen špičkou ledovce, každý z nás před ním studoval také nějakou základní a střední školu, případně chodil do jeslí a mateřské školy. A já se spolu s klasikem Járou Cimrmanem ptám: „Čím mne vybavily tyto školy do života v tomto někdy dost absurdním světě, abych si mohl odpovědět na otázku jak žít?“ Není toho věru příliš mnoho, přátelé. Naučily mne, že dvě a dvě jsou čtyři, že se neříká verliba, ale velryba, že hlavním městem Senegalu je Dakar, že H2S smrdí jako pes, že světlo je rychlejší než zvuk, že filosofie je poněkud nesmyslná záliba zvláštních podivínů, že z knihy je nejdůležitější zápis ve čtenářském deníku, že při cizím jazyku se můžeme výborně zasmát méně zdatným kolegům, že tělocvik je až na gymnastiku jediný dobrý předmět, že estetická výchova je vynikající na pořádání turnajů v piškvorkách, že učitel má vždycky pravdu a nejvíc se těší na kafíčko ve sborovně, že nejbezpečnější je sedět rovně jako pravítko a ani nedutat, že podvádět se nemá, ale co by člověk neudělal pro hezkou známku a konečně že jídlo ze školní kuchyně se občas jen velmi vzdáleně podobá poživatelné krmi.

Nevím, možná je to příliš přísný pohled, škola mne i přes svou důsledně protichůdnou snahu přece jen asi něčemu naučila, ale na ty důležitější věci téměř zcela zapomněla. Nikdo mi neřekl, že ten vynikající salám na mém talíři obsahuje pro mě škodlivé látky, a že kvůli němu žil i zemřel nějaký vepř dost potupným způsobem, že v afrických slumech není ani zdaleka tak veselo jako u nás doma, že kočička trpí, když jí na ocásek přiváž u konzervu, že mnoho lidí velmi strádá, aniž by to na nich bylo vidět, že pomáhat potřebným je samozřejmost, že vlk není jen škodná, že filosofie a etika mi pomůže pochopit svůj život, že je někdy velmi těžké někomu pomoci a musím při tom přemoci sám sebe, že jsou na světě problémy, které sám nevyřeším, že smyslem života není plná lednice zboží z nejnovějších nejpravdivějších reklam, že rychlost neznamená vždy mít více času, že život okolo nás si zasluhuje úctu a lásku, že to krásné nové auto nevzniklo z prachu, ani se v prach jen tak nenavrátí, že jsem tohle tělo nedostal, abych ho zhuntoval a zahodil, že se nemám stydět za své chyby, ale trpělivě pracovat na jejich odstranění, atd. atd.

Je nutné říci, že samozřejmě nezáleží jen na škole jako instituci, veliký vliv na nás mají hlavně lidé, ať už rodina a širší příbuzenstvo, přátelé, učitelé na všech školách, kterými projdeme, známí, charismatické osobnosti veřejného života, ale podle mě je potřeba, abychom se snažili my všichni, kdo můžeme, se systémem výchovy něco dělat, přemýšlet o věcech a snažit se je ovlivnit, nezůstávat v ústraní. Na závěr si nemohu odpustit něco patetického: „Studujme environmentalistiku, ale hlavně ji žijme!“