Kratičká esej o životě

Vypracoval: Tomáš Civín

13.5.2002

"Mohu mluvit o dobru ve vás, ne však o zlu. Neboť co jiného je zlo než dobro trýzněné svým vlastním hladem a žízní?

Opravdu, je-li dobro hladovo, hledá potravu i v temných slujích, a když žízní, pije i z mrtvých vod."

Chalíl Džibrán: Prorok

  Podle zadání bych měl napsat esej na úzce vymezené téma týkající se ekologické etiky. Protože se však ekologická etika podobně jako etika snaží hledat odpovědi především na otázku "jak žít?" a mně se v současnosti často zdá, že na ni neumím odpovědět, chtěl bych na chvíli zastavit běh času a přemýšlet o rozporech, které cítím v sobě, ve vztazích k druhým bytostem, o zvláštnostech tohoto světa. To sice není příliš úzké téma, ale já jsem za svůj dosavadní život přišel jen na málo odpovědí na své nekonečné otázky. Také nebudu vůbec pracovat s odbornou literaturu, jen občas využiji krásné texty libanonského "básníka Života" Chalíla Džibrána (1883-1931) z jeho knihy Prorok a Zahrada prorokova (Praha 2001).

"Myslím, tedy jsem," řekl jeden chytrý pán, který už nemyslí, tedy ani není. Dobře, nechejme mu z úcty k mrtvým jeho pravdu, ale mě spíše zajímá: "Kdo jsem? Odkud jdu a kam? Kdo a co na mě má vliv, jak se rozhoduji a jednám? Zdá se mi, jako by se v mém nitru nacházely dvě bytosti, pán s brýlemi, který se téměř od všech nechává titulovat jako Dr. Rozum a jakési zvláštní zvířátko, které slyší na mnoho různých jmen - Cit, Vášeň, Vůle, Touha, Žádostivost atd. -, jejichž rozdíly ne úplně chápu, budu naň proto volat: "Nerozume," čímž ho však nechci ani přinejmenším urážet. Ve skutečnosti jsou asi jen jednou bytostí, ale dejme tomu, že je budu pro zjednodušení považovat za dvě, navzájem spojené vodítkem.

Pojďme se na ně podívat zblízka. Dr. Rozum je celkem fádní srozumitelná figurka, matematicky jednoduše rozložitelná, např. Dr. Rozum = 1/10 rodičů, 1/30 přátel, 1/1000 Letadélka Káněte, 1/1024 Dostojevského Idiota, 1/10 Desatera, 1/10 náhodných známých, 1/5 televizních zpráv atd. Nerozum je daleko zajímavější případ, už proto, že o něm můžeme jen těžko něco jednoduchého říci, snad jen to, že na sebe bere různé podoby od ďábla až po anděla, a také se snaží často a úspěšně převléknout za Dr. Rozuma. Celkově je lze považovat za velmi zábavnou dvojici. Dr. Rozum si většinu času myslí, že má všechno pod kontrolou, snaží se Nerozuma usměrňovat, a tak vydává příkazy jako: "Choď vpravo, nečůrej na zeď hřbitova, to se nedělá, nečuchej k paničce, už doma jednu máme" apod. Nerozum si myslí své, ale obvykle poslouchá, protože ... čeká na svou příležitost! Když ji zvětří, využije veškerých svých zbraní - rychlosti, lstivosti, plížení, přemlouvání, zamlžování, zastrašování -, a to ke konání činů andělských i ďábelských. Vztahem těchto dvou rozdílných tvorů (kteří jsou navíc u každého člověka v jiných proporcích) se odedávna zabývala řada spisovatelů, filosofů, teologů i "obyčejných" lidí. Bohužel se mi zdá, že se nedokázali shodnout na žádném jednoznačném návodu, jak s nimi jednat. Někteří z nich se snaží potlačit to zvířátko, dostat ho maximálně pod kontrolu, někteří ho naopak velebí jako to čisté, přirozené v nás. Já rozhodně nejsem z lidí, kteří by na tuto otázku mohli dát odpověď, neboť si v těchto záležitostech stále velmi málo rozumím (!), ale čistě teoreticky jsou mi momentálně velmi blízká následující Džibránova slova:

"Vaše duše je často bojištěm, kde váš rozum a soudnost válčí s vaší vášní a vašimi žádostivostmi.

Kéž bych mohl vnést pokoj a mír do vaší duše a změnit nesvár a rozepři toho, z čeho se skládáte, v jednotu a soulad.

Ale jak to budu moci udělat, pokud vy sami také nebudete chtít mír, dokud nebudete milovat všechno, co je ve vás?

...

Proto nechť vaše duše povznese rozum k výšinám vášně, aby mohl zpívat,

a svoji vášeň řiďte rozumem, aby mohla žít svým každodenním zmrtvýchvstáním a jako pták fénix vznést se z vlastního popela."

Na papíře jsem tedy došel k jakémusi velice jednoduchému závěru, kdo jsem a jak bych se asi k sobě měl chovat. Pokud si v tom svém malém hospodářství ublížím, dobře, moje chyba, vůbec nic se neděje, příště si to třeba budu pamatovat. Ale tam v tom velkém světě je mnoho věcí jinak. Všude pobíhá spousta duší, s kterými se neustále potkávám, pozoruji je, jednám s nimi, učím se od nich, prožívám s nimi společné věci, ubližuji jim, hněvám se na ně, dělám jim radost atd. A mně se zdá, že pomalu přestávám tomuto světu rozumět, resp. začínám vidět věci, kterým moc nerozumím. Především se mi najednou zdá, že téměř všude objevuji utrpení, nejen v novinových či televizních zprávách z daleké ciziny, ale i u mnoha lidí kolem sebe, často i u těch, u kterých bych to vůbec nečekal.

Asi to nejsmutnější a nejzbytečnější utrpení, které si působíme se svými blízkými, nebo utrpení naprosto nespravedlivé (avšak které je spravedlivé?), uvalené na nevinné lidi, často děti, utrpení zvířat a rostlin, které je ochotno vnímat jen velmi málo lidí, utrpení vzniklé mezi úplně cizími lidmi vinou podráždění, spěchu, přehnané hrdosti, nepochopení či dokonce úmyslu, mohl bych ve výčtu pokračovat asi ještě velmi dlouho a nemusel bych ani ve svém svědomí lovit vůbec hluboko, abych našel situace, kdy jsem někoho zranil. Je pravda, že zatím nevím moc přesně, jak k utrpení přistupovat, snad by nám mělo pomáhat soucítit s jinými lidmi, posouvat nás výš, zdá se mi však, že v dnešní společnosti vede častěji spíše k vnitřnímu (a u těch chudších či slabších i vnějšímu) zoufalství a záměrné slepotě ke skutečným potřebám sebe i těch druhých. Jak jinak si mohu vysvětlit ty "šťastné" úsměvy krásně oblečených dam a pánů na lživých reklamních a volebních plakátech shlížející na otrhané bezdomovce, masovou úspěšnost "zábavných" pořadů v televizi, honby lidí za koupí výrobků "v akci", nadšení fanoušků z vítězného zápasu a následné bujaré oslavy (to mohu sám dobře posoudit z vlastní zcela nedávné minulosti), na pohled krásné počítačové hry (také jsem si prožil) a další a další. Nechám opět promluvit básníka.

"Nebo máte ve svých domech jen pohodlí a chtivost pohodlí, onu plíživou věc, která vstupuje do domu jako host, pak se stane hostitelem a nakonec pánem?

Ba, stává se i krotitelem, a holí a bičem dělá z vašich vznešenějších tužeb hračky.

Ač má hedvábné ruce, má srdce ze železa. Ukolébává vás ke spánku, jen aby stála u vašeho lože a vysmívala se důstojnosti vašeho těla.

Posmívá se vašim zdravým smyslům a klade je jako křehké nádoby do pýří.

Opravdu, chtivost pohodlí zabíjí nadšení duše a pak s úšklebkem kráčí v pohřebním průvodu."

Ano, velmi dobře toho hosta znám, stále mě občas navštěvuje a rád posedí na kus řeči. Otázkou teď je, co dělat v takovém světě, ve kterém se čím dál více roztahuje chtivost pohodlí, doprovázená odcizením, odcizením od zdravého pohybu, od přírody, od půdy, od rodiny, od partnera, od přátel, od předků, od moudrosti, od knih, od čehosi vyššího. Odpovídám jako obvykle: "Já to nevím". Mám dojem, že buddhisté říkají, že správných cest je nekonečně mnoho, záleží na člověku, aby zvolil tu, která odpovídá jeho vnitřní síle. Já bohužel zatím neznám tu svou, ještě pořád bloudím, ale snad se ji aspoň trochu přibližuji. Hlavně mě utěšuje a povzbuzuje, že bylo, je a bude velmi mnoho lidí, kteří tyto cesty hledají, a které denně potkávám a mohu se učit z jejich činů, slov či knih. A jsem také rád, že už pár věcí vím. Vím, že bych se měl naučit milovat každý okamžik života a úplně ho prožít, vím, že bych se měl učit soucitu s lidmi, neboť každý z nich to má nesmírně těžké, vím, že bych se měl naučit lidi povzbuzovat (a vůbec mi to nejde), vím, že bych se měl neustále navracet do lůna přírody, vím, že bych se měl neustále učit žít, vím, že bych měl mít se vším velikou trpělivost, i se sebou, vím, že bych se měl učit říkat svým blízkým o svých citech, i o těch negativních, vím, že bych se měl bránit své lenosti, ale stejně tak najít si čas na odpočinek, vím, že bych se měl učit důvěřovat a odpouštět, vím, že bych se měl naučit méně myslet a více dýchat, vím, že bych se měl naučit méně mluvit, vím, že bych měl více fyzicky pracovat, vím, že bych si měl najít smysluplné místo v tomhle světě, vím, že bych neměl zapomínat na to všechno, co už vím, ale často na to zapomínám. Na závěr bohužel už jen jeden trochu překopaný Džibrán.

"Často dáváme Životu trpká jména, ale děláme to jen tehdy, když sami jsme zatrpklí a temní. A považujeme jej za prázdný a marný, ale jen tehdy, když naše duše bloudí po opuštěných místech a naše srdce jsou zpita přílišnou péčí o sebe.

Život je starší než vše, co žije, právě tak jako krása, která dostala svá křídla dříve, než se krásno zrodilo na zemi, a jako pravda, která byla pravdou dříve, než byla vyslovena.

Život zpívá v našem mlčení a sní v našem spánku. Život je vysoko na trůně, i když my jsme biti a sraženi k zemi. A když lkáme, Život se usmívá na náš den, a je svobodný, i když vlečeme své okovy."