Esej na environmentální etiku: úvaha nad knihou Chalíla Džibrána – Prorok
Vypracoval: Tomáš Civín
29.4.2003
Při vybírání tématu jsem zvažoval několik lákavých možností, nakonec jsem však neodolal pokušení podívat se blíže na mou nejoblíbenější knížku, Džibránova Proroka. A to s plným vědomím, že takováto moudrá poetická kniha by se měla spíše vychutnávat vleže na louce ve stínu lípy, než ji rozebírat u pracovního stolu plného odborných knih.
Chalíl Džibrán – všestranný buditel, buřič, básník, mystik, povídkář a malíř – se narodil 6. ledna 1883 v městečku Bšarré v severním Libanonu a zemřel 10. dubna 1931 v kosmopolitním New Yorku. Vzhledem k obsahu Proroka považuji za důležité zmínit se o třech lidech, kteří významně ovlivnili malého Chalíla v dětství. Jedním z nich byl jeho otec, jehož koníčkem byla archeologie, a jenž bral hocha na dlouhé výlety za historickými památkami – do Baalbeku, Homsu či Hamá – nebo na toulky do hor, kde často nocovali pod šumícími cedry, nad nimiž jiskřily démanty hvězd. Také Chalílova matka se mu plně věnovala, snažila se rozvíjet jeho představivost i vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu tím, že mu po dlouhé hodiny zpívala a vyprávěla staré arabské legendy a lidové zkazky. Třetím pak byl potulný mnich Otech Júsuf, který značně ovlivnil jeho vztah k Bohu a učil ho nacházet slávu boží v jeho stvoření – v přírodě. Vycházel při tom z učení církve maronitské, východní odnože křesťanské tradice. Podle ní na počátku všeho je tvůrčí energie Boha a lidstvo je ve své podstatě božské, má však svobodnou vůli, a tak může činit nejen dobro, ale také zlo. Jedná-li člověk správně, spasí ho kosmický Kristus, probuzený v jeho vlastním srdci. Ježíš je pak především syn člověka, prorok a vypravěč různých podobenství, který své bližní naléhavě vyzývá, aby se rozpomenuli na svou božskou podstatu a věčný život uskutečňovali již zde na zemi v tomto svém životě. Cílem spirituality je pak soucítění s veškerým tvorstvem, smysl pro spravedlnost a vzdávání díků za vše, co k člověku přichází a čeho se mu dostává. Mystikou se při tom rozumí vzdávat se všech ideologií a vžitých názorů: i vášeň může být požehnáním a užitečným nástrojem, jakmile se ji podaří orientovat správným směrem (Merhaut, 2001).
Z tohoto pojetí vychází Džibrán, který při tom klade důraz ne tak na povinnost, jako na niterný prožitek krásna a otevřenosti ke všem formám bytí, k celému vesmíru. Je to ztotožnění s veškerým bytím v kosmu, které člověku přináší zážitek čisté radosti, čistého štěstí.
Své vrcholné dílo – básnickou prózu Prorok (The Prophet) – publikoval Džibrán anglicky v roce 1923, jeho první – ještě nezralou – arabskou verzi však napsal již v patnácti letech. V tomto hluboce filozofickém díle, připomínajícím nejen bibli a arabské duchovně laděné myšlení, ale i Nietzscheho a Rousseaua, je veliká moudrost podávaná krásnou sevřenou formou, která vyniká melodičností i výraznou osobitou frazeologií. Prorok – mladý Mustafa – v jednotlivých kapitolách nazvaných např. O lásce, O práci, O přátelství atd. promlouvá o všem, co tvoří a přináší lidský život, a tím osvětluje vztah člověka k člověku.
Určité problémy mi dělalo „zaškatulkování“ Proroka do přihrádek environmentální etiky, nakonec bych ho však onálepkoval jako teocentristu. Erazim Kohák (2002) označuje za „základ teocentrického postoje ne soubor pouček, nýbrž bezprostřední prožitek přítomnosti něčeho posvátného, co Rudolf Otto označil pojmem mysterium tremendum et fascinans. Prvotně člověk nerozlišuje mezi Bohem a přírodou. Vnímá jen jedno posvátno, které zároveň je a není Bůh, přírodu, která je a není posvátná – a sebe sama jako součást tohoto celku, který má svá vlastní pravidla a vyžaduje si úctu. Člověk tu není středem všeho smyslu a zdrojem vší hodnoty, tím je posvátná příroda. Tento smysl posvátnosti je nejvlastnější skutkovou podstatou „teocentrismu“.“
A Džibrán říká (O náboženství; s.76):
„A chcete-li poznat Boha, nestávejte se
proto luštiteli hádanek.
Raději se rozhlédněte kolem a spatříte ho,
jak si hraje s vašimi dětmi.
A pohlédněte do prostoru: uvidíte ho
kráčet v oblacích, rozpínat paže v blescích a sestupovat
v dešti. Uvidíte ho usmívat se v květech a pak se vznést a mávat
rukama ve stromech.“
O vztahu člověka a přírody píše Džibrán také v kapitole O jídle a pití (s.31):
„Protože však musíte zabíjet, abyste jedli,
a olupovat mláďata o mléko jejich matek, abyste uhasili svou žízeň, učiňte
z toho akt bohoslužby.
Učiňte ze svého stolu oltář, na němž
čistí a nevinní z hájů a nížin jsou obětováni tomu, co jest ještě čistší a
nevinnější v člověku.“
…
„A když drtíte v zubech jablko,
řekněte mu v duchu: „Tvá jádra budou žít v mém těle, a poupata tvého
zítřka rozkvetou v mém srdci. Tvá vůně se stane mým dechem a společně se
budeme radovat po všechny dny.““
Dále například předznamenává nadbytečnost mnoha zaměstnání a rostoucí sociální nespravedlnost v kapitole O kupování a prodávání (s.43):
„Budete-li si vzájemně vyměňovat dary země,
naleznete hojnost a budete uspokojeni.
Ale nebude-li výměna doprovázena
láskou a laskavou spravedlností, povede jedny jen k lakotě a druhé
k hladu.“
…
„A nestrpte, aby se vašich výměn
účastnili lidé s neplodnýma rukama, kteří by chtěli prodávat svá slova za
vaši práci.“
Tolik jen pár citací z Proroka. Jsem si vědom, že toto není nijak vzorná odborná esej, ale myslím, že Džibránově duchu ani neodpovídá chladně analyzovat jeho živě tepající dílo, srovnávat je s jinými, škatulkovat, popsaného papíru je až dost. Jeho myšlenky a poetiku by člověk měl hlavně prožít, vracet se k nim v časech bolesti i časech radosti, s pokorou přemýšlet o světě, ve kterém žijeme. Tedy dělat věci, které podle mého dnes nejvíce chybí. Ztotožňuji se s názorem Lubora Kysučana (osobní korespondence), který říká: „To zásadní, co lidé potřebují, je doplnit svůj hypertrofovaný rozum kulturou duše, soucitem, vcítěním, troufám si nadrzo prohlásit mystickým vhledem, který od počátku dějin inspiroval umělce, náboženské myslitele i vědce a teprve dnes se díky všeobecnému nepochopení stal spíše předmětem psychiatrie. Jenže snažení o toto je neuzavřený příběh, odehrávající se po celé dějiny a tvořící zřejmě hlavní osnovu jejich dramatu. Stěží lze říci, že někdy ji definitivně dovršíme a dosáhneme rajské dokonalosti. Lidským údělem je asi být nedokonalý, překonávat překážky, potýkat se s problémy, hledat.“
Literatura:
Džibrán, Ch.: Prorok. ONYX, Praha 2001.
Kohák, E.: Zelená svatozář. Slon, Praha 2002.
Merhaut, B.: Doslov. In Džibrán, Ch.: Prorok. ONYX, Praha 2001.