Esej na Blok expertů – Vztahová stránka praktické environmentalistiky
Vypracoval: Tomáš Civín
14.1.2004
V uplynulém Bloku expertů mě nejvíce zaujala „Implementace trvale udržitelných projektů na komunální úrovni – regenerace panelového sídliště Nový Lískovec“ Jany Drápalové a „Communication between village councils and the local governments in the Netherlands“ v podání Margreet Hogenkamp. Tyto přednášky, popisující zkušenosti z ryzí praxe, ukazují na jeden významný aspekt – praktická environmentalistika se často prolíná se sociální prací, podobá se pomáhajícím povoláním, jako je lékař, zdravotní sestra, pedagog, sociální pracovník, pečovatelka, psycholog apod. V těchto povoláních hraje často nejvýznamnější roli kvalita vzájemného vztahu, což dokumentuje následující výsledek dotazníkového šetření:
266
sester a 107 sociálních pracovnic v domovech důchodců odpovídalo na
následující otázku: „Kdyby někdo Vám
blízký se z nějakého důvodu ocitl v domově důchodců, jaké tři
nejdůležitější schopnosti nebo vlastnosti jeho sester či ošetřovatelek byste mu
přála?“
Odpovědi byly roztříděny do kategorií a výsledky byly následující (první údaj se týká sester a údaj v závorce sociálních pracovnic):
náklonnost (vlídnost, ochota, láska
aj.) 64 % (62 %)
trpělivost (též
klid, vyrovnanost aj.) 41 % (47 %)
vcítění (též
porozumění, empatie aj.) 42 % (42 %)
odbornost (též
profesionalita, znalosti aj.) 41 % (36 %)
První tři kategorie vyjadřují vztah sestry k obyvatelům. Teprve čtvrtá zachycuje znalosti a dovednosti, kterými má disponovat zdravotní sestra nebo ošetřovatelka. Nemusíme pochybovat, že vztah ke klientovi je v pomáhajících profesích podstatnou složkou povolání (Kopřiva, 1997, s. 15).
Jana Drápalová mnohokrát mluví o nutnosti jednat s lidmi, snažit se je pochopit, vyjít jim vstříc. Kouzelný příklad s přestavbou ulice, kde se plány architektů a požadavky domorodců diametrálně liší, přesvědčivě dokazuje nutnost komunikace expertů s místními lidmi. Podobného názoru je i Margreet Hogenkamp, která říká např.: „inhabitants are experts on own needs and possibilities“, „take inhabitants serious“. Je samozřejmě velmi důležité ve škole nabrat odborné znalosti, učit se indikátorům trvalé udržitelnosti, aby člověk pochopil, že jsou k ničemu atd., neméně důležité však je učit se vztahům. Umění mít dobré vztahy nám není dána jen geny, je možné se mu učit, věnuje se mu také věda, co si mj. velmi dobře uvědomují komerční společnosti. V následujícím bych se chtěl zmínit o několika bodech, které považuji v této oblasti za nejdůležitější.
Vnímavý kontakt
Co to vlastně znamená rozumět lidem? Pro personalistu, který přijímá nového zaměstnance, pro manažera, který vede podřízeného, pro psychologa, který provádí vyšetření řidičů, jsou lidé objekty zkoumání, motivovaného odborníkovým cílem. Samozřejmě i tento přístup je v praktické environmentalistice často dobře použitelný, účelům této eseje však odpovídá spíše přístup vnímavého kontaktu. Pokud chce člověk lidem porozumět, potřebuje schopnost empatie, umět se vcítit, představit si, co se v duši druhého člověka odehrává, vstoupit do něj jako do druhého subjektu. Tyto dva různé druhy porozumění se nemusí vyskytovat pospolu, dokonce si mohou vzájemně překážet. Chci-li s člověkem manipulovat s ohledem na můj účel (což nemusí znamenat nic špatného), bude mne jenom rušit, když budu rezonovat s jeho prožitky. A naopak, pokud snadno vstupuji do vnitřního světa druhých lidí, může mi to někdy vzít odstup potřebný k tomu, abych toho člověka s chladnou hlavou věcně posoudil.
Obrátí-li se někdo na nás s nějakým problémem, vyvolává to v nás často téměř reflexní puzení hledat řešení problému. Jakoby právě „expertní“ přemýšlení a rozhodování tvořilo jádro naší role. Avšak tímto jádrem, která zaručuje smysluplnost naší pomoci, i kdyby se nic dalšího nezdařilo, je často naslouchání. V životě se jen vzácně setkáme s někým, kdo nám delší dobu soustředěně naslouchá a snaží se přesně vnímat, co sdělujeme. Naopak je běžné, že druzí lidé si naše výroky (stejně jako my výroky druhých lidí) ihned zařazují do svých vlastních schémat, připisují výrokům ty významy, jaké mají pro ně, nikoliv pro nás. Vnitřní svět druhého – v tomto případě náš vnitřní svět – jaksi automaticky vypouštějí ze zřetele. Naslouchat však znamená pozorně sledovat, co druhá osoba říká, a nevnášet do toho pokud možno žádné vlastní názory, rady a komentáře.
Uvnitř každého společenství je nějaká kontrola, nezbytná jako prostředek udržení chování členů v rámci stanoveného řádu. Nadměrná kontrola brání rozvoje autonomie. V zemích bývalého totalitního bloku je toto zvláště patrné, většina lidí se nechává vést, spoléhá na vyšší moc. To jistě ještě dlouho potrvá, občanské ctnosti se však u lidí mohou opět rozvíjet, v prvé řadě je však potřeba dát jim prostor a důvěru.
Tolik jen pár zásad z umění komunikace, ostatní je popsáno v učebnicích. Může se zdát, že se toto umění dotýká pouze sociální sféry, porozumění lidem. Myslím však, že je možné rozšířit je i na přírodu. I na přírodní útvary, jako jsou řeky, oceány, lesy, Země, bychom se měli dívat nejen jako na objekty, které můžeme využívat, jak se nám zachce, ale především jako na živé subjekty, kterým je třeba naslouchat, pozorně je vnímat, nekontrolovat je nadbytečně atd. Jen tak jim můžeme lépe porozumět, proniknout jimi, zlepšit náš vztah i jejich stav.
Literatura:
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako profese: psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. Portál, Praha 1997.
Plaňava, I.: Jak (to) spolu mluvíme: psychologie dorozumívání i nedorozumění mezi lidmi. Vydavatelství Masarykovy univerzity, Brno 1996.