Cervenomodre eseje: dil druhy - domov a svet     

 

J.V. Sladek - Domov                                                   J.Cimrman - Cizina

Domove, domove, drahy a jediny,                                   Cizino, cizino, draha a vzdalena,

nejdrazsi, nejsladsi nad sveta konciny,                          jak je mi tesna ta domaci halena,

jinde jsou krasnejsi, jinde jsou stastnejsi,                       jinde jsou krasnejsi, jinde jsou stastnejsi,

ale tys nad vsechny vlasti mi milejsi.                              napriklad v Japonsku

                                                                                  poznal jsem dve gejsi.

 

            Vybiram toto tema jako prvni po uvodni eseji z nekolika duvodu. Za prve chci vyvazit uvodni teoretickou esej ryze praktickym. Za druhe se do nej nemusim zvlast vzivat, nebot travim na Novem Zelandu uz temer rok a pul a vim, co je to touha po domove. Za treti mi tento vztah prijde jako velmi nazorna ukazka toho, jak si fungovani dynamicke rovnovahy predstavuji.

            Pokud se tedy vratim k terminum z predchazejici eseje, domov a cizinu vnimam jako dve krajni cesty, mezi nimiz se vine cela rada dalsich pesinek. Mohu si tedy predstavit jednoho cloveka, napr. emigranta, ktery jde jen po ceste sveta, a pak cloveka usedleho, ktery kraci po tom domaci pesince, resp. si mohu predstavit sam sebe, hypoteticky jdouciho po jedne z techto cest. Mym cilem je ukazat, ze jednou z nejlepsich moznosti je vhodne prolinani obou, jejich dynamicka rovnovaha.

            Potkal jsem na Novem Zelandu obcas cestovatele, kteri jakoby zili jen pro cestovani, jako by ani domov nemeli (a ti z nich, kteri se dozijou vyssiho veku, vypadaji ponekud upotrebene, vyhasle). Myslim ze do podobne kategorie spadaji i pripady mych kamaradek cestovatelek, ktere pro me dost prekvapive ve svych triceti letech tvrdi, ze nechteji nikdy zakladat rodiny, nejradsi by cely zivot cestovaly. Jak odlisny pristup od mych ceskych kamaradek, ktere, aby ucinily zadost sve biologicke podstate, by se snad v pripade nedostatku uchazejiciho muze pomlatili o predni pozici s ostatnimi cekatelkami pred budovou spermobanky. I ja, ac nejsa podle jistych znaku zena, bych se citil znacne roztrpcen, kdybych nemohl naplnit jeden ze svych snu majestatne trunit na lavicce zaprazi, obskakovan milujici zenou a tremi ctyrmi haranty.

            Nechci se vsak zde zabyvat pripady vykorene svetackosti, pisu cesky, k ceskemu publiku, a chtel bych tedy mluvit spise o opacne jednostrannosti, prilisne uzavrenosti v malem svete (kdyz jsem se o tom pred svym odletem bavil s kamaradkou, vybavuji si termin, ktery jsme pouzili - zaprdenost). Mam dojem, ze spise to byva problemem Cechu, jiste i diky dlouhe dobe izolovanosti a nesvobody zivota v komunismu, ci historii "maleho" naroda.

            Mluvim o malosti, projevujici se reptanim, pasivni nespokojenosti, vycuranosti, zavisti, uziranim se, pomluvami, neschopnosti dustojne se pomerit s vlastnim zivotem, se svetem kolem., apod. Nemohu dost dobre posoudit, nakolik jsou tyto nepekne vlastnosti prostoupeny ceskymi zememi, jelikoz jsem se doma pohyboval temer vyhradne ve studentskem prostredi, ktere se jiste lisi od drsnejsiho dospelackeho zivota, ovsem rada Cechu, ktere jsem potkal zde na Zelandu, si tyto vlastnosti dukladne udrzuje (zaplatpambu se najdou vyjimky). Jako by zustavali i zde stoprocentnimi Cechy se vsim dobrym i spatnym, co to znamena, a neotevirali se nekterym blahodarnym podnetum zvenci.

            Neni vsak mym cilem hazet na Cechy jen spinu, ba prave naopak. Jde mi o to, aby Cesi prekonali svuj stin a nasli svou velikost, nebot se domnivam, ze Cesi maji svetu co nabidnout. Videl uz jsem kousek zapadniho sveta a otevrene rikam, ze jeho cesta k zadnym svetlym zitrkum nevede. Zapad (ci Sever?) dovede snad zit prakticky a "rozumne", ovsem jeho duse upi a smrskava se pod tihou prazdneho konzumu (opet podotykam, ze i v tomhle existuji vyjimky, ostatne jinak bych tu tak dlouho netrcel). A tak, jako nemuze zit duse bez tela, nemuze zit ani telo bez duse.

            Ja vsak verim, ze v Cesich (a obecne ve Slovanech) tato spiritualita jeste zcela nezemrela, ze nemusime opakovat chyby zapadu, ale muzeme jit svou vlastni cestou, nadani na to podle me mame. Jak mohu soudit i zde z porovnavani, Cesi dokazou byt obetavi, hluboce srdecni, kamaradsti, houzevnati, vytrvali, vtipni, spolecensti, pracoviti, sikovni, ucenlivi, komunikativni, velkorysi, rodinni, chytri, pokorni, zrucni, zvedavi, rezistetntni vuci neblahym vnejsim vlivum, majici smysl pro humor, atd., atd. Ostatne i svet si toho vsima, zrovna dnes jsem se svym novozelandskym spolubydlicim Adamem bavil o vyznamne ucasti ceskych letcu v bitvach druhe svetove valky, s velkou hrdosti jsem take cetl clanek jisteho italskeho muzikologa, ktery opevoval dve uzasne generace ceskych smyccovych muzikantu, dedicu inspirativniho odkazu Antonina Dvoraka, a poukazal i na dalsi ceske uspechy, napr. na Planicku, jednoho z nejlepsich brankaru na svete, stribro ceskych fotbalistu na mistrovstvi sveta, Drobneho, jednoho z nejlepsich tenistu vsech dob, apod. Jak rikam, talentu mame na rozdavani, jen pozvednout sebevedomi, vuli, opravdovou hrdost, spokojenost, pozitivni pristup na uroven velkeho sveta a muzeme vyrazne v kladnem smyslu promlouvat do celosvetoveho deni.  

 

Zaver: Domov a svet jsou dve krajni polohy, ktere se dynamicky prolinaji, pobytem ve svete poznavam hodnoty domova (ne nadarmo jsem se ted obklopil hudbou Antonina Dvoraka, basnemi J.V.Sladka ci hrami Jary Cimrmana), ovsem zaroven poznavam hodnoty samostatneho zivota, svobody, dobrodruzstvi, hodnoty, ktere mi budou doma latkou, pod kterou se mi nebude chtit jit. Oteviranim se svetu - a nemusi to samozrejme byt jen cestovani, mohu jet jen prstem po mape, cist dobre clanky a knihy, meditovat soucitne o lidech tohoto sveta, apod. - lepe chapu sve stesti, at uz kdyz si uvedomuji materialni bidu obrovske spousty obyvatel Jihu ci spiritualni bidu velke casti populace bohateho Severu. To me vede k prime intervenci o zmeny sveta, tam, kde to nejvice potrebuji (tak jako se jedna ma kamaradka prave cini v Namibii), ci jako momentalne v mem pripade, ke spokojenosti, vyrovnanosti se svou zivotni cestou a touze jit po ni vzprimene a vytrvale dal.

 

P.S.    Nemohu si odpustit alespon stranou nevzpomenout na nejuzasnejsi vandr do sveta, jaky jsem kdy videl, a jaky asi i kdy uvidim. Kamarad Tarzan, ktereho jsem vsak tehdy jeste neznal, se ve 26 letech rozhodl, ze vyrazi na zkusenou. Nebyl do te doby jeste ani na Slovensku, ani na horach, tak se logicky rozhodl zacit zvolna, necim po ruce. Novy Zeland se primo nabizel.

            Po priletu do Aucklandu (mimochodem, je pro me obrovskou zahadou, jak se dostal pres letistni kontrolu) zjistil, ze clovek, ktery na nej mel cekat, neceka, kontakt na nej nemel, a tak stravil v blahove nadeji tri dni a noci v kroviskach u letiste, kde se pod zhavym novozelandskym sluncem opekl pekne do ruzova. Predchozich 26 let se tak rikajic drzel maminy sukne, ted se nahle ocitl na druhe strane zemekoule, nevyspaly, rozmrzely, mezi cizimi lidmi, kteri mluvili pro nej zhola cizim jazykem, navic vzhuru nohama. Slozil hlavu do dlani, tim padem sebral rozum do hrsti, vzpomnel si, ze se po Zelandu pohybuje kamaraduv bratranec, tak vypatral jeho pobyt, dostopoval par set kilometru do Napieru, prespal na plazi pred hostelem, a tam jsem ho nakonec nasel.

            Zacala lepsi cast jeho vyletu. Ukazal jsem mu, jak muze uzitecnou zatez v batohu jmenem Coleman premenit ve stan nad hlavou, Kanadanka Amy se slabosti pro pekne chlapy se do nej po lzicich lila anglictinu, casem se naucil varit spagety polite kecupem, ktere se pak staly jeho hrdou kazdodenni stravou. Sehnali jsme mu praci v sadu, hvezdou se sice nikdy nestal, ale po prekonani strachu ze zebriku si na zivobyti vydelal. Zivotnim zazitkem pro nej byl vylet do hor, ktery jsme absolvovali spolu s Nemcem Renem. Z novozelandskeho pohledu naprosto nezajimave hory, o nez by radovy cestovatel ani okem nezavadil, v zivote jsem vsak nevidel cloveka, ktery by si hory tak moc uzival. Kazdy krok  se rovnal vyskovemu rekordu, zrak se zachvival krasou dosud nepoznanych rozhledu do krajiny, vsude Tarzan narazel na veci nove, nezname, ohromujici.

            Zaver se mu prilis nepovedl. Na vlastni pest zpackal zadost o prodlouzeni viza, o jeho hrdinne ceste do Aucklandu za ucelem ziskani australskeho viza si od nej jeste rad necham vypravet (australske vizum jsem pres docela rozumnou zadost nedostal ani ja, prave nedavno jsem dostal zamitavou odpoved, zhruba po 9 mesicich). Letel tedy uz po trech mesicich domu – ostatne stejne se mu uz dost styskalo, kdo by se divil -, ovsem co si lze predstavit velkolepejsiho nez takovouhle zkusenost. Naposledy mi Tarzan psal, ze delal vyhazovace na diskotece, pak mu byla zamitnuta ucast na expedici na Madagaskar. Ja toho cloveka proste zeru.