Od divočiny ke kulturní krajině - tam a zase zpátky?

 

Vypracoval:            Tomáš Civín

                        14.11.2002

 

Literatura:    

1)     Bauman, Z. - Příroda a kultura. In: Myslet sociologicky. Praha 1996, str.137-153.

2)     Komárek, S. - Příroda a kultura. In: Příroda a kultura. Praha 2000, str.117-124.

3)     Librová, H. - Kulturní krajina potřebuje náš smír s divočinou. In: Tvář naší země. Praha 2001, str.129-133.

4)     Míchal, I. - Kulturně historická východiska postojů ke krajině: Divočina - obdělaná zem - město. In: Tvář naší země - krajina domova. Sborník příspěvků ke konferenci Tvář naší země. Praha 2001, str. 13-25.

5)     Pollan, M. - Druhá příroda. In: Závod s časem: Texty z morální ekologie. Praha 1996, str.121-133.

6)     Lužný, D. - Zelení bódhisattvové. Sociálně a ekologicky angažovaný buddhismus. Brno 2000.

7)     Snyder, G. - Praxe divočiny. Praha 1999.

 

Po přečtení zadané (i nezadané) literatury považuji za nejdůležitější dvě následující myšlenky:

 

a)      odstranění dichotomie příroda – kultura

b)      přijetí divočiny za vlastní

 

ad a)            odstranění dichotomie příroda – kultura

            Librová píše (str.129): „…je třeba, abychom přestali uvažovat v dichotomii divočina – kulturní krajina. Přesněji, je nezbytné, aby tuto dichotomii opustili uživatelé krajiny; aby opustili svůj hluboce zakotvený pocit nepřátelství vůči divočin.“ Na jiném místě: „…ostré rozlišování mezi kulturní krajinou a divočinou má sice význam výkladový a didaktický, je však problematické z hlediska obsahového, a přímo nebezpečné tam, kde jde právě o ochranu kulturní krajiny.“

            Podobně Komárek (str.122): „…v myšlení řekněme Číny dichotomie příroda – kultura vůbec nevzniká – jako v každé „kosmické“ říši byl čínský císař nejen císařem Chanů, Mandžuů a dalších národností, ale i lesů v údolí Amuru či ryb v Žlutém moři – byl prostě „ředitelem Všehomíra“ s popisem práce formulovaným jako „zajišťování harmonie nebe a země“ – v takovémto myšlenkovém rozvrhu představa protichůdnosti přírody a kultury vůbec vzniknout nemůže. Máme-li se k problematice vyjádřit v našich oblíbených pojmech, bylo by asi nejvýstižnější říci, že kultura je „pokračováním přírody jinými prostředky“ a oba procesy jsou hluboce analogické, nicméně ne zcela totožné. Klasická evropská dichotomie příroda proti kultuře (či naopak) je hrubým nepochopením jednoty světa a místa člověka v něm, neboť je bytostnou součástí živého světa a jeho legitimním členem."

            Ve stejném duchu cituje Garyho Snydera Dušan Lužný (str.70): "V poměrně nedávné minulosti lidé vytvořili nenormální dichotomii, v níž na jedné straně stojí městská kultura a na straně druhé přírodní ostrůvky divočiny koncentrované do přírodních parků. Lidé již nejsou obyvateli divočiny, ale pouze jejími příležitostnými návštěvníky, kteří ji využívají ke své rekreaci. Podle Snydera je třeba naši civilizaci radikálním způsobem přeměnit, aby byla schopná tvůrčím způsobem žít společně s divočinou."

 

ad b)    přijetí divočiny za vlastní

            Librová (str.129): "Chceme-li dnes kulturní krajinu skutečně zachránit, musíme ze svých technologických možností couvnout, a divočinu, resp. její prvky do krajiny pustit vědomě, dobrovolně a záměrně."

            Velmi blízký je mi svým viděním Snyder (in Lužný, str.70-71): "Divočina však není jen prales v národních parcích. Je to vše nezkrocené, nekultivované, necivilizované, nepodřízené a neomezené; je to vše svobodné, nezávislé, autentické. ... Oddělovat divočinu od našeho každodenního života je chybným způsobem vidění světa. Divočina je všude kolem nás - je přítomna "v nevykořenitelných populacích hub, mechů, plísní, kvasinek a všeho, co nás obklopuje a co v nás žije". Je jí jedinečný soubor tvorů ve svých energetických sítích, zabydlující úrodné kouty městského světa podle pravidel divokých systémů, očividně houževnaté stonky a kmeny na prázdných pozemcích a nepoužívaných železnicích, (...) bakterie v hlíně i v našem jogurtu. Divočina je však také v nás samotných, "obývá nás" - projeví se v našem bezděčném trhnutí hlavou, když někdo za námi upustí hrníček na zem, projeví se v rozbušení srdce při půlnočním rozdrnčení telefonu, v bezděčné lehkosti krátkého úsměvu, který nejsme schopni vyvolat svou vůlí, protože naše svaly je vytvářejí automaticky, atd. To vše naznačuje, že naše tělo, ale také mysl jsou divočinou."

 

Závěr:

            Poslední odstavec považuji za nejdůležitější. Je velmi těžké správně určit, kde má dostat "přednost příroda, a kde člověk", ale jedno je zřejmé, aby vše lépe fungovalo, neměli bychom se stydět za své divoké, přírodní kořeny a přijmout je za vlastní. Společnost (i jednotliví lidé či naopak) se příliš snaží vše uspořádávat, kontrolovat, ve všem hledat řád, příliš se bojí divočiny. Je to jednodušší cesta, avšak mnohem lepší by podle mého názoru bylo snažit se pokorně, odvážně, učenlivě pochopit pochody, které se kolem nás i v nás samotných odehrávají, nebát se jich, naučit se s nimi obratně pracovat, přijmout za vlastní Snyderovo heslo "Svět je ostrý jako nůž" místo věčného kultivování, uhlazování světa, útěkem před ním. Potlačovaná divočina si totiž vždy cestu najde. To potvrzuje i Míchal (str.23): "Velkoměsta totiž žijí svým vlastním nekontrolovatelným životem a jak se jejich růst mění v expanzi podobnou rakovinnému bujení živé tkáně, stávají se přinejmenším pro některé své obyvatele prostředím stejně málo ovlivnitelným, nehostinným a odcizeným lidskému smyslu, jako bývaly oblasti divočiny pro dávné neolitiky." V souvislosti s potlačováním divokého mě napadá také např. zajímavá souvislost mezi množícími se povodněmi a psychickými poruchami (zaplavované vědomí).

 

Tři otázky do diskuse:

1.      Má nějaký větší smysl analyzovat divočinu v klidu učebny či knihovny? Není spíše nutné ji prostě zažít v ní samotné či v nás samotných?

2.      Je sdělitelná praxe divočiny? Mohu např. na druhého člověka přenést své pocity a zkušenosti ze své cesty lesem za bouřky nebo si to prostě každý musí prožít sám? Má vůbec nějaký smysl vydat se do lesa za bouřky za účelem poznání sebe sama?

3.      Je lepší snažit se za každou cenu chránit každý kousek divočiny, přírody, či si přiznat, že lidstvo ještě zničí velmi mnoho druhů, ekosystémů, etnik apod., a začít pracovat především na tom, aby si lidstvo uvědomilo samo sebe, pochopilo, že je teprve velmi zaostalým dítětem a nebálo se toho, věřilo, že jednou může pracovitostí, skromností, pokorou dospět? Tzn. neustálá léčba symptomů versus poctivá diagnóza s příp. radikálním řezem.