Ochrana přírody - proč?

Vypracoval: Tomáš Civín

31.5.2002

V několika letošních blocích expertů jsme se zabývali praktickými problémy ochrany přírody - ochranou ohrožených druhů, ochranou kulturních či přírodě blízkých ekosystémů, problematikou národních parků apod. Prof. Stanislav Komárek však už v názvu své přednášky předložil velmi zajímavou otázku - jaký máme vlastně důvod k ochraně přírody? Nebudu polemizovat s jeho závěry, pokusím se v této eseji pouze ukázat, že ochrana poničené přírody je sice nutnou, přesto však jen symptomatickou léčbou. Kořenem potíží je člověk a jeho vnímání světa. V ideálním případě, který se pokusím nastínit, by ochrana přírody či spíše ideál neubližování přírodě samovolně vyvěral z chování a potřeb člověka.

Myslím si, že v samotných základech ekologické krize je nepochopení vztahu společnosti a přírody, které koresponduje s obdobným neporozuměním vztahu mezi tělem a duší jednotlivce. Zdá se mi, jako by naše duše a tělo spolu jen velmi špatně komunikovaly. Typických situací by se našlo asi mnoho, např. čtení novin či knihy při jídle (mě osobně to neustále svádí) nedodává mozku informace o chuti, složení, původu potravin a přitom zvětšuje pravděpodobnost přejedení; koukání na televizi odpoutá člověka od skutečných potřeb jeho těla a zaplňuje jeho mozek většinou zbytečnými informacemi; naopak díky přílišnému přemýšlení o své budoucnosti či minulosti člověk nevnímá krásu a utrpení okolní přírody či společnosti. Druhým extrémem je pak tvrdá komunikace, která někdy po nekomunikaci následuje, a která se snaží tělu přikazovat, zakazovat, ale stejně tak se nesnaží pochopit. Zde bych jmenoval především asi nikdy nekončící dietní války proti nadváze (která navíc kolikrát ani nadváhou není).

Pokud přijmeme poněkud mystickou myšlenku, že člověk je takovým malým mikrokosmem a naopak, mohli bychom zjednodušeně považovat přírodu za tělo a společnost za duši Země. Domnívám se, že na této úrovni existují podobné nedostatky v komunikaci. Společnost se nesnaží dostatečně pochopit potřeby přírody, v mnoha případech ji přímo ničí (zajímavá podobnost mi připadá mezi kouřením cigaret a továrních komínů, pravda, obojí už má filtry), za což se příroda jako každé oslabované tělo svému mozku mstí (např. ozónová díra, povodně aj.). Nesoustředěná společnost se pak navíc utápí v nesmyslných činnostech (např. masová zábava, zbrojení, různé -ismy), které nevedou k jejímu duchovnímu růstu.

Z výše uvedeného snad vyplývají cesty k řešení krize člověka i společnosti. Na individuální úrovni existuje zřejmě více způsobů, např. mně osobně se líbí východní meditativní techniky, které se pokoušejí pomocí tzv. vědomého dýchání (zaměření pozornosti na vlastní dýchání) spojit člověka s přítomným okamžikem, se životem. Např. vietnamský buddhistický mnich Thich Nhat Hanh říká (1999: 17): "Obětujeme deset let, abychom dosáhli vysokoškolské hodnosti, a jsme ochotni tvrdě pracovat, abychom získali určité postavení, auto, dům atd. Ale jen stěží si uvědomujeme, že žijeme v přítomném okamžiku, jediném okamžiku, pro nějž stojí žít. Každé nadechnutí i každý krok může být naplněn duševním klidem, radostí a vyrovnaností. Musíme jenom být bdělí a žít přítomným okamžikem."

Věřím tomu, že s takovým přístupem jednotlivců by se změnila kvalita komunikace i na vyšší úrovni. Obdobou vědomého dýchání by zde bylo větší propojení mezi společností a přírodou, tzn. daleko častější pobývání lidí v přírodě, ozelenění městského i venkovského prostředí (včetně zemědělství), větší shovívavost k slabůstkám přírody (např. respektování "potřeb" vodního toku) apod., tedy místo zákazů, příkazů a nevšímavosti spíše "měkká" snaha o pochopení, porozumění, vcítění. Jedná se pochopitelně o značně idealistickou koncepci kontrastující se současným stavem světa, jsem však přesvědčen, že člověk se bez podobných ideálů nikdy nemůže dopracovat k vyšší humanitě, kterou tak naléhavě potřebuje, aby byl schopen zvládnout svou příliš rychle nabytou sílu.

Literatura: Hanh, T.N.: Cesta k plnému vědomí a uvedení do metody meditace v chůzi. Pragma, Praha 1999.