Mentální mapa

 

Vypracoval:    Tomáš Civín

                        9.2.2003

 

Úvod:  Po zadání úkolu jsem zjistil, že neznám žádnou třígenerační rodinu, která by bydlela na stejném místě na venkově, naštěstí mi kamarádka sehnala, dalo by se říci, ideální vzorek v podobě své sestřenice Danky, její maminky a babičky, žijících v Brumovicích nedaleko Klobouk(ů) u Brna. Vědom si toho, že neznám ani místní krajinu, ani respondenty, dopravil jsem se 17. listopadu (teploty dosahovaly až 20°) autobusem do Kašnice, kde jsem velmi příjemně poobědval, a poté jsem se na nosiči starého poctivého kola přesunul do Brumovic. Při jízdě na mne dosti nezvykle působila ještě přeživší tradice zdravit každého pocestného i okolní zcela bezlesá krajina (ovšem Cimrmanův inspektor Trachta by jistě neopomenul pronést: „Jak je to krásné – úroda sklizena, pole obdělána, radost pohledět. Je to hospodářství. Inu, Slovácko.“).

            Poměrně nový rodinný domek, ve kterém žije Danka s mladší sestrou, maminkou a tatínkem, se nachází na vzdálenějším konci Brumovic (myšleno na cestě od Krumvíře, který leží na trase Brno – Hodonín) u jezírka (J na mapě). Babička s dědečkem bydlí přes zahradu ve starém mlýně. O poměrně pevném provázání rodiny jsem se mohl přesvědčit hned při příchodu, kdy Danka za družného rozhovoru myla babičce okna v kuchyni. Po přátelském přivítání (vzájemná nabídka městské éčkové bonboniéry a vynikajícího venkovského koláče) nastal problém, jak co nejlépe splnit zadaný úkol. Ženy vůbec nejevily tendenci se od sebe jakkoliv oddělovat, prubířským kamenem se pak ukázalo (jak jsem byl ostatně předem varován) malování map. Poté, co jsem zjistil, že mé přesvědčovací a komunikační schopnosti nejsou na takové výši, abych prolomil tuto ženskou hráz, dospěli jsme ke kompromisnímu řešení. Danka se chopila tužky, velmi jistou rukou malovala mapku a vše mnohoslovně komentovala. Babička s maminkou jí občas skočily do řeči. Rozhovor s nimi dvěma pak proběhl podobně, ale už bez malování mapek (i vzhledem k tomu, že by údajně malovaly to samé). Přiložena je také mnou kreslená mapa, na které jsem se podle instrukcí respondentek pokusil vytyčit hranice mezi Hanáckým a (Moravským) Slováckem.

            Rozhovory probíhaly neformálně a volně na základě následující osnovy předem připravených dotazů.

 

Osnova:          Nakreslete, prosím, mapku kraje, kde se cítíte doma, kde žijete.

a)   Nakreslete mapku kraje, kde končí, co ho obklopuje, jak člověk pozná, že už ho opustil, v čem je okolí jiné, jací lidé žijí ve Vašem kraji a sousedství, jak často kraj opouštíte a proč, vnímala jste vždy hranici tohoto kraje takto, nebo se posouvala?

b)   Zakreslete, prosím, hlavní cesty, města, vesnice, vrchy, vodní plochy; která místa byste ukázala návštěvníkovi kraje a která určitě ne, proč? Co byste mohla o těchto místech vyprávět?

c)   Která místa jsou zvláště významná pro Vás? Vaše vzpomínky k místům, pocity. Kde to máte nejraději? Kam chodíte na procházky? Kam sama, s dětmi, s přáteli, kde jste ještě nebyla? Kam byste se chtěla podívat?

d)   Na která místa se dostanete nejčastěji a kam vůbec ne? Proč ty cesty vykonáváte a s jakými pocity? Jakými dopravními prostředky?

e)   Co si myslíte o svém kraji, jak se Vám tu líbí, co je tu výjimečné? Co byste chtěla změnit a kdo by to měl udělat? Zkoušela jste někdy sama zasahovat do kraje? Chcete tu zůstat nebo byste raději odešla jinam? A kam? Mohla byste podobně jako tento popsat i jiný kraj? Co je krajem Vašeho srdce, ať už jste tam někdy byla nebo ne?

f)    Co pociťujete, když se máte vypravit za hranice Vašeho kraje?

 

Danka (18 let)

            Zapůsobila na mne velmi živě, energicky, nebojácně, vyjadřovala se přirozeně, občas až jadrně („lidé jsou tu pohostinní, jacísi Pražáci z toho jsou úplně vyjevení“ nebo „hasiči ve vývěsce nemají nic, auto jim nejede, na cvičení dojeli na kolách, jsou spíš na ostudu“), byla výborně informovaná o všem, co se ve vesnici děje, ať už se jednalo o krajinu, kulturu či politiku, zejména pak o historii, s čímž souvisí její výborný přehled o vykopávkách v okolí Brumovic (Danka by chtěla na vysoké škole studovat historii - archeologii). Společné s babičkou je jí pak obdivuhodné proniknutí do mnoha tajů lidových krojů a zvyklostí, velmi dopodrobna mi vylíčila typické složení brumovického kroje („chodím v kroji od dvou let, jsem s tím vyloženě srostlá“), odlišnosti od krojů jiných vesnic („šetrní Krumvířáci“) i jiné detaily místního folkloru. Hodně pročtené má publikace Brumovice 1250 - 2000 a Malebné >Klobucko, trochu méně pak Lidové kroje Slovácka a Klobouky u Brna.

            Vesnici i krajinu má velmi dobře prochozenou, pravidelně chodí se psem na okružní procházku kolem Balatonu (B na mapě). Má ráda cestu na Krumvíř (při správném pohledu jen pole, není vidět žádné stavení“) s krásnou třešňovou alejí („když to kvete nebo když chodím na třešně“), za hodně důležité považuje jezírko před svým domovem („v zimě chodím bruslit“), ví o jeho nejisté budoucnosti („slibují, že ho vyčistí, postaví kurty, park, lavičky, oddechovou zónu“). Útočištěm pro ni bývá také zdejší jediný, avšak poměrně rozsáhlý les, který se táhne od Kobylí po Boleradice a Diváky, vyloženě oblíbené místo v něm však nemá. Nijak zvlášť nemiluje vinohrady („spojeno vždy s prací“). Návštěvníkovi vesnice by ukázala Herbenův domek (spisovatel Jan Herben, v Brumovicích narozený, byl pevně spjat se zdejším krajem, napsal např. knihu Krajina beze stínů), nově opravený kostel z 18. století, vinné sklepy s malovanými slováckými motivy („modrým podrovnané, zalíčené vápnem, průčelí - „žůdro“ - s typpickými ornamenty, malá okna”), zavedla by ho do lesa, určitě pozvala na hody (2x do roka). Naopak by se ho snažila ušetřit pohledu na zanedbané koupaliště, skládku („spíš kontejner - cigáni tam choděj vytahovat železnej šrot“) a školu („zvenku úplně hnusná, fosforově oranžová, ale učí se v ní škola hrou“).

            Podle jejích vlastních slov v okolí nejsou místa, která by neznala, dobře zná i Kobylí, Morkůvky, Boleradice, Klobouky (které však nepokládá za důležité, ač tam chodí na gymnázium - „nic, co by mi přirostlo k srdci“), Čejč už třeba moc ne, ostatními obcemi spíše jen projíždí. Co se týče dopravy, dobré autobusové spojení je do Brna, Hustopeč (pověřená obec) - autoškola, nemocnice, nejbližší veterina, úřady), „do Hodonína se člověk vůbec nedostane“. Víkendy tráví Danka v poklidu doma nebo jde na zábavu, se spolužáky („občas se scházíme s „děckama“ v klubovně, výjimečně v hospodě“).

            Co se týče možných změn, chtělo by to oživit autobusové spojení a kulturní život („v Kobylí je kino, kavárna Amaretto, mají se kde bavit, tady není nic“), vyčistit jezírko. Třeba se něco z toho povede novému obecnímu zastupitelstvu, ovšem „starosta je kapitola sama o sobě, slope jako duha“.

            „Ráda cestuji, ráda poznávám nová místa, porovnávám to s tím, jak žijí lidé tady.“ Krajem Dančina srdce je Provence, které však zná jen z dokumentů a filmů (ve Francii ovšem byla), možná pak také Alpy v létě. Její kraj se jí však líbí („folklor jinde není, kraj je úrodnej a když je lán slunečnice a kvete ...“), je ráda, že se znovuobnovují tradice („dnes jde z vesnice třeba až padesát mladých párů v krojích“). Do města chce tak na vysokou školu, dál potom neví, kde bude žít („podle práce“).

 

maminka (42 let)

            Maminka nemluvila zdaleka tak bez rozpaků jako Danka, spíše trochu opatrně, raději poslouchala, navíc měla práci, a tak celkem rychle od rozhovoru utekla.

            S namalovanou mapou se shodla, jen by ji rozšířila o vinohrad na poli u lesa, kde tráví hodně času, ovšem možná by její mapa byla mnohem menší, neboť po chvíli prohlásila, že na procházky moc není („nejvíce mě oslovuje oddychová zahrádka [10 arů], nemusím nikam jít, úplně mi stačí pohled z okna do zelenýho - nejhezčí, když kvetou stromy - nebo uklidňující pohled na jezírko“). Jako význačné body uvádí koupaliště („bylo v provozu, když jsem byla děcko, bylo tam hrozně fajn“) a jezírko jako centrum společenského života, hlavně v zimě při bruslení, koupat se v něm nedá.

            Trochu více se rozhovořila o tradici pletení sotůrků ze šáchoru (dříve obaly na sklínky, „teď nosí chlapi o Velikonocích, případně aby jim nevyschlo při cestě na zábavu“), kroji se však zabývá spíše prakticky, dobudovává je pro obě dcery.

            Na moc velké výlety není, spíš jen tak na hrady a zámky - např. Lysice za Blanskem, Buchlov, Vranov - jednodenní cílené výlety. Z pozice své profese na dětské ambulanci zná asi více než Danka okolní vesnice. Kraj srdce asi nemá, nikdy o tom nepřemýšlela, ale určitě by nešla jinam. Leccos by se dalo zlepšit, ale jí se tu líbí („to, co tu roste - meruňky jinde nejsou, jen v úzkém okolí“).

 

babička (73 let)

            Babička pozorně poslouchala vnučku a občas utrousila nějakou poznámku (např. „jsou tady všude i habánské sklepy“ nebo „typická dřevěná zahrádka je jen u jednoho sklepa“ nebo „Herben byl přítel T.G.Masaryka“), zjevně je hrdá na tradice zdejšího kraje a mrzí ji, že to tu jde s kulturou z kopce („kdysi taková krásná divadla“). Bohužel jsem nedokázal plně čerpat z její studnice vzpomínek, jednak vzhledem k omezenému času, jednak proto, že pro ni bylo očividně velmi těžké rozpovídat se třeba o době násilné kolektivizace.

            Také současný život babičky se omezuje spíše jen na dům, neboť ji bolí koleno, má berlu a na procházky už nechodí, o tom, co se děje, jí však dobře informují její potomci. Z význačných bodů jmenovala moc krásný meruňkový sad, jezírko („v něm se i koupávalo, byly tam i ryby, půlka byla rákosí, plavili se koně, JZD tam pak začalo umývat traktory, teď už je trochu čistší, ale kdo ví, kdy se to vybagruje“). Významné jsou pro ni také kočovné vozy se včelími úly. Zavzpomínala na orlovnu - katolický dům, kde v mládí cvičila, kterou však později JZD zabavilo, zavedlo výrobu výtahů a naprosto zničilo, teď ji má soukromník. Strašně na ni zapůsobilo zcelení polí („byli jako biřici, ... za 16 Kčs denně do práce, žádné stroje, 26 roků jsem v tom JZD strávila, ... pak bylo na výši, všecko se očkovalo, pak se rozkradlo, ... nová firma skomírá, má málo peněz na výplaty“).

            Spíše než krajinu zná lidi („tady byl mlýn, jezdili sem lidi z Boleradic, Krumvířa ...“). Byla v Rusku, Bulharsku, Rumunsku, ale stěhovat by se určitě nechtěla („tady jsme doma“).

           

Závěr: Provedený výzkum byl pro mě hlavně cennou zkušeností, která se snad zúročí v budoucnosti. Dopustil jsem se celé řady metodických chyb, možná na intenzitu mého snažení také působil fakt, že se jedná pouze o cvičení, které nijak nepomůže řešit problémy daného regionu. Na podobný úkol by se příště znamenitě hodil diktafon, také bych si na rozhovory vyhradil více času, spíše dvě návštěvy. Asi bych se pokusil s větší vervou respondentky od sebe oddělit, aby více vynikly rozdíly v jejich vnímání krajiny. Až při závěrečném sepisování jsem si uvědomil, že jsem zcela opomenul zařadit otázky týkající se religiozity v rodině i v kraji. Poznal jsem, jak je někdy těžké oprostit se od citů, člověk si musí neustále uvědomovat, že provádí výzkum, ale také jedná se živou, vnímající bytostí, kterou by neměl zraňovat.

            Z krajinných fenoménů přikládají všechny tři ženy zjevně velký význam jezírku, což je dáno zejména jeho přímým sousedstvím s domovem, čímž se pro ně zvyšuje jeho estetická i společenská důležitost, jinak si však myslím, že ženy vidí vesnici a okolní krajinu daleko více než muži spíše jako určitou kulisu pro setkávání lidí. Bylo by proto zajímavé provést podobné šetření i v mužské linii a vzájemně je porovnat. Vidět se dá jistá blízkost ve vnímání mezi vnučkou a babičkou (matka má na starosti přece jen spíše materiální zabezpečení rodiny), v tomto případě také neobvykle silné předávání tradic z generace na generaci (nedokážu si představit, že by ve městě měly vnučky myšlenkově tak blízko k babičkám). Nevím také, nakolik obvyklá je velká spokojenost všech respondentek s krajem, ve kterém žijí, zdá se, že nemalou váhu přikládají jeho úrodnosti.