Fikce na téma Svět z pohledu člověka v roce 2050*
Vypracoval:Tomáš Civín
Jmenuji se Tomáš Civín a v době, kdy píši tyto řádky, žiji na této planetě již 74 let. Váhal jsem, zda předat své zkušenosti dalším generacím, než jsem si uvědomil, o kolik je někdy papír trvanlivější než lidská paměť, však na to nezapomínali ani staří Mezopotámci, když vyťukávali svá moudra do destiček.
Mnozí si dnes již nedokáží vybavit atmosféru na počátku 21. století jinak než s jistým údivem a nechápavostí, a po pravdě řečeno, ani se jim nedivím. Jistě, už tehdy se našla spousta odvážných bojovníků proti lidské hlouposti a aroganci, celkově však obyvatelstvo připomínalo spíše veselící se osazenstvo jisté legendární zaoceánské lodi. Sociální nerovnosti a nepokoje, velký počet hladovějících, ekologické katastrofy, ozónová díra, velkoplošné mýcení deštných pralesů, neudržitelná exploatace neobnovitelných zdrojů, přelidnění atd., to vše chápal člověk, pán tvorstva, jen jako přechodnou, nepříliš významnou překážku na cestě k trvalé prosperitě, blahobytu a pohodlnému životu. A pokud se přece jenom určitý problém ukazoval jako obtížně řešitelný, vždy tu byla ještě možnost modlit se k nepříliš tradičnímu, ale o to mocnějšímu božstvu, Vědě a Technice, a je nutno přiznat, že toto duo také skutečně poměrně úspěšně likvidovalo různé symptomy nemocné planety. Ale abych pouze planě neplkal, popíši stručně tato léta s maximální snahou o objektivitu.
Již od devadesátých roků minulého století se ozývaly hlasy o nefunkčnosti instituce národních suverénních států a tento trend postupně sílil. V druhém desetiletí nového milénia se pak zejména některé africké státy de facto rozpadly a vyspělé země musely vynaložit obrovské finanční prostředky, aby se z Afriky nestala jedna obrovská krvavá aréna. Z některých regionů (např. středozápadní Afrika) se dokonce mezinárodní mírové sbory stáhly, neboť se v naprosto nepřehledné situaci bez konkrétního centralizovaného nepřítele často stávaly terči útoků různých bojůvek a nebyly s to smysluplně zasáhnout. Jednotky se pak rozmístily kolem hranic největšího násilí tak, aby se nerozšířilo dále, pomáhaly uprchlíkům najít střechu nad hlavou a trpně čekaly, kdy a jak se celá situace uvnitř vyvrbí. Ke cti silných států (včetně Ruska a Číny) však nutno dodat, že se "již" v roce 2008 domluvily na konferenci ve švédské Uppsale na úplném moratoriu obchodu se zbraněmi se zeměmi na pokraji války či s nedemokratickými režimy (což se stejně většinou shoduje).
Instituce národního státu však nedostala trhliny jen v chudých oblastech Jihu, ale i v zemích bohatého Severu. Blahobyt pro všechny občany nepřicházel, nedařilo se snižovat ani počet lidí pod hranicí chudoby, nadnárodní společnosti se nekontrolovatelně vyvyšovaly nad přírodu, hrozbou ekologické katastrofy poznamenaná ekonomika již nedokázala zajistit tolik potřebný ekonomický růst, tudíž docházelo k značným výkyvům národních měn, otřesům bankovního sektoru atd. Lidem pak většinou nezbylo než se řídit heslem "urob si sám", čehož výsledkem se stalo zakládání různých neformálních víceméně soběstačných komunit (nejen v geografickém smyslu).
To se samozřejmě nelíbilo např. městům, velkým firmám a státům, které přicházely v prvním případě o pravidelné dodávky potravy, ve druhém o zisk a ve třetím o vliv. Hlavně díky svým ekonomickým a sociálním úspěchům a za pomoci internetu se komunitarianistické hnutí nakonec prosadilo, přestože jeho vzestup doprovázelo mnoho sociálních pnutí (spojených hlavně s tragickou situací nedostatečně zásobených velkoměst), policejní a ekonomické represe odpadlých skupin a všudypřítomný fanatismus, což vše dohromady znamenalo mnoho zmařených životů, ale nakonec snad i pozitivní změnu celého systému a stav podobný dnešnímu, tedy výrazné oslabení úrovně států, jejichž hlavní funkcí je dnes bezpečnost všech občanů planety a hraje roli prostředníka mezi nižšími složkami a celosvětovými organizacemi, např. OSN, která se snad i přes spoustu chyb z minulosti konečně stala strážkyní lidských tužeb po míru a pokojném ekologicky příznivém životě.
Velmi složitým vývojem prošla také věda. Na začátku století se orientovala především na možnosti využití neobnovitelných zdrojů, usnadnění lidského bytí a na jiné "ušlechtilé" programy, mezi něž patřilo dobývání vesmíru, genové manipulace či dokonce tvorba života. V těchto a podobných cílech, které daleko převyšovaly duchovní a kulturní kvality, se v plné nahotě ukazovala lidská arogance a přezírání důležitějších otázek života. Postupem času, jak se z velké části vypotřebovaly zdroje vazalských rozvojových států a ubývalo i zásob i ve vyspělé části světa, se věda soustředila hlavně na výzkum možných úspor a alternativní produkce energie a dá se říci, že tyto náročné úkoly s nožem na krku nakonec zvládla. K její definitivní proměně ve vědu pokornou a skromnou přispělo hned několik událostí, např. dva sebevražedné letecké útoky zpolitizovaných fanatiků na jaderné elektrárny (naštěstí jen náhodou neúspěšné), protržení Velké přehrady v Číně, které skončilo smrtí milionů nejen lidských obětí, ale hlavně tzv. sterlingská nemoc, jejíž krátká, avšak vskutku strašlivá historie vypovídá dostatečně o neschopnosti tehdejší vědy vždy docenit všechny důsledky své činnosti.
V roce 2031 se svět radoval. Američtí genetičtí inženýři Walter Lesseps a Felix Goldsmith dokázali po několika letech usilovné práce vytvořit superrůstový gen (tzv. SGG), který se dal poměrně jednoduše vpravit do mnoha druhů obilovin. Po dvou letech kontrolních testů a vylepšování vláda USA slavnostně uvedla SGG na americký trh, odkud se rychle rozšířil do dalších koutů světa. Výsledky byly skutečně přesvědčivé, farmáři přímo zářili spokojeností, některé rozvojové země po mnoha katastrofálních letech zvládly potravinový problém, po čase o přijetí SGG na milost uvažovaly i ty rozvinuté státy Severu, které pěstování i dovoz geneticky upravených plodin zakázaly již na začátku století. Právě tehdy však došlo ke zlomu.
Ve městě Sterling ve státě Kansas, USA, zemřel 16. října 2038 Robert Burton na do té doby neznámou nemoc způsobenou virem, který napadal lidský nervový systém. Když se ve světě objevovalo čím dál více případů, vědci se dali do horečného zkoumání zákeřného viru. To přineslo šokující závěry. Virus vznikal v organismech lidí, konzumujících ve velkém množství potraviny vyprodukované za pomoci SGG, velmi dlouho se neprojevoval, aby v určitý okamžik agresivně zaútočil. Zajímavé bylo, že se negativně neprojevoval v těle zvířat a také jeho působení na lidské rasy i jednotlivce se neshodovalo. Okamžitě po těchto zjištěních došlo ve světě k nemilosrdnému ničení všech SGG obilovin (což s sebou paradoxně přineslo velké hladomory), bádání se zaměřilo na hledání obrany proti sterlingské nemoci, ovšem s pramalým úspěchem. V roce 2040 zveřejnila světová zdravotnická organizace WHO následující tragická čísla. Z celkového odhadovaného počtu 8,5 mld. lidí na světě jich na sterlingskou nemoc asi 0,6 mld. zemřelo a asi 1,5 mld. bylo doživotně zdravotně postiženo.
Po těchto událostech důvěra ve vědu prudce poklesla, ale většina lidí nakonec pochopila, že věda není sama o sobě špatná, pouze ve spojení s lidským faktorem. Chová-li se člověk arogantně a nadřazeně, věda ho občas pořádně nakopne, případně úplně shodí, na druhé straně přistupuje-li k věcem s jistou pokorou a vědomím vlastní nedokonalosti, přinese mu věda sice menší, zato ale trvalejší výsledky. V současné době se pak hlavní prostor věnuje zkoumání chování živých systémů přírodních a sociálních, velký rozvoj však prodělaly také komunikační technologie (zejména bezdrátový internet), jejichž výroba a provoz v mnoha případech vyžaduje již jen minimální vstupy neobnovitelných zdrojů.
Jak bych tedy budoucím generacím popsal náš život? Podle mého názoru alespoň v zemích, ve kterých se permanentně nebojuje, žijeme lépe, pomaleji a usedleji než dříve. Města se dost vylidnila, a přestože dřívější měšťáci při práci s půdou občas reptají, myslím, že v hloubi duše se necítí nešťastnější. Lidé žijí většinou skromně (ale ne prázdně) v menších komunitách, které čítají tak sto až dvěstě lidí, zvýšil se počet pracujících v zemědělství (bylo nutné nahradit dříve používanou dodatkovou energii strojů a chemie), ale také ve vědě, kultuře a jiných duševních oblastech, opětovný rozkvět zažívají řemesla, rapidně se omezilo cestování a plýtvání (ono ostatně často není ani plýtvat čím), prudce se zvýšil počet sociálních kontaktů a různých spolků, bohatství ve starém slova smyslu ztratilo z valné části význam, ostatně komunity používají lokální měny, čímž peníze ztratily svůj odlidšťující charakter a naopak podpořily zlepšení sociálních vztahů. Mladší osoby se pak často vydávají na kulturní výměnu nebo do služeb celosvětových organizací, jejichž hlavními úkoly jsou zabezpečování míru a pořádku (což se dnes děje většinou daleko humánnějšími neletálními zbraněmi) na celém světě, podpora široké participativní demokracie ve státech, koordinace vědeckého bádání a šíření jeho nápadů, ochrana zbytků ekosystémů a cílevědomé umožnění jejich opětovného šíření a kontrola ekologicky rozumného využívání obnovitelných i neobnovitelných zdrojů.
Já osobně však dnes přikládám největší váhu výchově dětí. My starší už navždy zůstanem spojeni pupeční šňůrou s dobou svého mládí i přes horoucí snahu pochopit řád dnešního světa. S nadšením si však občas zajdu do naší školy vyslechnout, jak jsou dětěm vštěpovány už od útlého mládí myšlenky odpovědnosti za stav světa, pokory a soucitu vůči přírodě i jiným lidem, systémového myšlení, odříkání, skromnosti a velkodušnosti, to si pak říkám, právě na jejich bedrech spočívá naše jediná naděje a oni ji snad dokáží naplnit.
Co se týče samotné přírody, dostala za ta léta pořádně zabrat a také se nám za to občas patřičně odvděčila, ale nakonec možná také díky vstřícnému postoji přežila svoji klinickou smrt a i přes totální zhroucení mnoha ekosystémů, rozkolísanost světového podnebí a velké rozšíření pustin jako celek zatím přežila a já věřím, že se alespoň někde časem rozvine do své bývalé krásy.
* zadaný rok 2030 jsem pozměnil na 2050, kde se v mém pojetí už svět zklidňuje, nechtěl jsem ho ponechat uprostřed největší krize bez další naděje
Zpět na hlavní stranu