MOJI  JMENOVCI

Když jsem se v šedesátém devátém roce vrátil ze studijního chemicko-výzkumného pobytu ve svobodné americké zemi do smutných poměrů v období začínající “normalizace”, následovalo postupně kruté probouzení. Všelicos mi zpočátku bylo k smíchu ale brzy jsem poznával, že to je jen syrová krutá skutečnost. Za oceánem se mi zdálo nemožné, že by demokratizační naděje pražského jara byly za rok zapomenuty a že by mohl znovu zcela převládnout východní životní styl s jeho lží, přetvářkou a strachem. Když jsem poznal na Akademii nezájem normalizátorů o cílevědomou práci v makromolekulární chemii, začal jsem pošilhávat po genealogii, navštěvovat vedle odborných knihoven také archiv matrik na Karlově a shromaždovat informace o rodu Štambergů.

Sám sebe jsem se ptal: Jak je to možné, že tato neblahá země je mou vlastí? Moje myšlení je přece úplně jiného druhu a uznává zcela přirozeně západní hodnoty. Jak se to stalo, že moji rodiče a prarodiče se tu narodili? Kolik pokolení předků tu žilo? Odkud vlastně jsem? A tak došlo k intensivnějšímu přemýšlení o naší minulosti a původu. Nedlouho poté jsem se pustil do probírání rodinných dokumentů, začal jsem častěji chodit do archivu, vyptávat se těch starších a postupně sepisovat nalezené údaje o předcích. Domníval jsem se, že podobné myšlenky by mohly zajímat i moje nejbližší a že by snad bylo třeba podpořit vzájemnou výměnu informací.

V létech 1977-79 jsem zahájil bez nyní tak samozřejmé pomoci počítače, jen s psacím strojem plným průklepových papírů, pořádat poznatky v odvážně založeném rodinném periodiku Hlas rodu. Posílal jsem ho z Prahy rodičům a sestře do Příbrami, bratrovi v Praze na Novodvorskou a tetě Pušové do Háje u Duchcova. Někdo z nich mi dokonce přispěl ku pomocí. Největší zaujetí jsem našel u tety Pušové, která mi zasílala svoje vzpomínky. A pak také bratr se mnou ztrávil řadu hodin ve státním archivu. Po dvou létech intenzivní činnosti se zdálo, že snad už bylo nalezeno vše, co je možno jednoduše zjistit. Plná krabice údajů byla na čas odložena a nakonec přestěhována někdy v roce osmdesátém devátém se mnou – pensistou a vdovcem – do Příbramě. Nyní se odhodlávám k uspořádávání dílčích informací s jistým nadhledem a časovým odstupem.

V kapitolách a statích elaborátu s původním pracovním názvem “Prenatální historie” – nyní přejmenovaného na “Genové dědictví” – se pokouším stručně shrnout výsledky mého genealogického pátrání a nastínit cesty, které vedly k okamžiku, kdy jsem byl počat a později ke dni, když jsem uviděl světlo světa a který se udává jako datum narození. Podrobněji je tato látka pojednána v samostatných zpracováních, zvláště ve dvou svazcích zmíněného již Hlasu rodu a ve Vývodu mých rodičů. Doufám, že se mi podaří ještě dokončit rodopis všech Štambergů na základě dat, která mám k disposici, a zpracovat ho jako odborný genealogický text doprovázený důsledně citacemi k uváděným údajům. Zatím jsem dokončil jen přehledné zpracování jako první svazek mojí osobní kroniky.

V tomto výběru uvádím některé statě z prvního svazku kroniky, v nichž se věnuje pozornost všem dosud mně známým jmenovcům, kteří žili nejen v této zemi, ale i v zahraničí. Snad se mně, případně mým dalším spolupracovníkům současným i budoucím postupně podaří objevovat další rodové vztahy mezi nositeli tak neobvyklého jména a objasnit, odkud jsme případně do této země přišli. Cesty mých vlastních doložených předků Štambergů se v dokumentech zatím rýsují od konce 17.století, ale dohady a rodinné tradice se snaží je poodhalit i ve starších dobách.

Jak a kdy naše jméno vzniklo? Při veškerém rodopisném pátrání se ukazovalo, že v českém prostředí podléhalo v minulém i předminulém století a tím spíše jistě v dřívějších dobách formálním změnám – jeho německé znění prostě českým uším nelahodilo. Různé způsoby psaní našeho jména jsem systematicky sledoval při studiu obecnických matrik a zjistil takovýto výskyt jednotlivých blízkých variant:

Zcela výjimečně se vždy jedenkrát objevily v přečtených obecnických matrikách také zápisy Stamberger, Stambergr a Stemberk, které vždy prokazatelně souvisely s potomstvem dvou prvních předků, Václava a Matěje. K různým zápisům v matrikách docházelo zřejmě nepozorností zapisovatelů, nebo uvědomělou snahou o počešťování (někdy snad i poněmčování). Tato krátká statistika zahrnuje jen část minulého století, protože novější matriky nebyly ještě v archivu volně k disposici. Ve východočeské větvi Štambergů se ve starších zápisech objevuje také tvar Šternberk(g) a Štomberk(g). Na základě těchto skutečností bych chtěl v dalším textu obecně používat jméno Štamberg, ale v jednotlivých případech věnovat pozornost i všem doloženým výše zmíněným formám, tj.těm, které by byly s háčkem nebo bez háčku na S a na konci s g nebo s k, nebo u nichž by dokonce středové am bylo zaměněno za em, om nebo ern.

V šeru vzdálenějších století

Jak v obecnické tak i ve východočeské větvi Štambergů se udržují tradice o šlechtickém původu našich jmenovců. Pokud by se tato domněnka potvrdila, vznikly by jistě předpoklady k využití dalších možností pro odhalování starších předků, tj. i v době, kdy dosud nebyly vedeny matriky. Proto jsem věnoval bližší pozornost šlechtickým rodům, které by mohly přicházet v úvahu.

Majorátní pán východočeské větve, Ing Zdeněk Štamberg z Lanškrouna, s nímž jsem se setkal téměř před čtyřiceti léty v Pardubicích, zmiňoval hrad Štamberk na Českomoravské Vysočině jako historické sídlo jejich rodu. Jinými slovy předpokládal spojitost předků s českým rodem Šternberků. V případě hradu Štamberk se vlastně jedná jen o několik málo zbytků z původní stavby, nacházející se severozápadně od Telče (asi 7 km vzdušnou čarou) nedaleko obce Lhotka. V textové části turistické mapy “Českomoravská vrchovina – jih” se uvádí, že hrad Štamberk se původně nazýval Štemberk. V Mapě kulturních památek ČSSR je zřícenina hradu označena jako Šternberk a v textové části je poznámka Šternberk – lidově Štamberk. V Ottově naučném slovníku pod heslem “ze Šternberka” jsem se poučil, že tento staročeský rod (stav hraběcí), který se zmiňuje od počátku 12.století, měl postupně tři sídla. Nejznámější je zachovalý hrad Český Šternberk na řece Sázavě, další sídlo rodu bylo na Moravě u Olomouce a nejméně známý je prý třetí hrad u Telče.

Jinou možností pro šlechtický původ je příslušnost předků k rakouskému rodu Starhembergů, jejichž jméno se v českém prostředí vyskytovalo v různých variacích (také jako Starhenberg, Starnberg) a rovněž se měnilo na Štamberk. Dokladem posledně jmenované změny je statek u Načeradce, který jim patřil pod jménem Starhemberg a nyní je zapsán jako Štamberk. Není možno s dostatečnou jistotou zjistit, jak k dnešnímu označení vlastně došlo. Velmi starý rakouský rod Starhembergů se zmiňuje již asi v 9. století a patří k zakládajícím rodům rakouského státu. Jedna jeho větev vlastnila v 18.století (v roce 1730) panství Načeradec a k němu patřil i výše zmíněný statek, který v té době byl nazýván Starhenberg. Pojmenování ovšem opět podléhalo českému vlivu a při svém pátrání jsem se setkával s různými tvary. Nyní je statek v turistické mapě “Českomoravská vrchovina – sever” (asi 3 km západo-západo-jižně od Načeradce) zapsán jako Štamberk. Zajímavé však je, že v matričním indexu narozených v Načeradci (r.1680-1805) se pro narození jistého Jakuba Sikory v r. 1686 zmiňuje toto místo jako Stamberg. A to bylo v době, kdy ještě Načeradecké panství Starhembergům nepatřilo.

Další šlechtické rody se vyskytují pod jménem Štamberští. Byli zjištěni mezi unhošťskými erbovními rody a také mezi moravskými. Na Moravě je to rod z Hustopeče, kde někteří příslušníci téhož rodu se uvádějí jako Štramberští. V souvislosti s tím je zajímavé, že v obecnické pozemkové knize ze začátku 19.století je zapsáno předání chalupy mému nejstaršímu předkovi Václavovi pod názvem “Zapis Boženy a Waczlaw Sstamberskegh Manzellu.....”.

V seznamu šlechtických rodů Čech, Moravy a Slezska jsou skutečně také zapsáni Stambergové a spolu s tím i řada variací jména, které by měly patřit k týmž rodům: Stamperg, Stanberg, Stanperg, Stanpergar, Stauperger. Upozorňuje se v této souvislosti také na zápis v zemských deskách z r.1554.

S ohledem na mé dosavadní nálezy se zcela výjimečně vyskytuje šlechtický rod našeho jména v zahraničí. Na německý zámeček Stamberg byla má jmenovkyně paní Elfriede Stamberg z Vídně upozorněna svou přítelkyní, která ho objevila v německy psané beletrii z r.1876. Stavba byla zmiňována v blízkosti Heidelbergu (u Schriesheimu) a stejný název je uveden i na současné podrobné mapě této oblasti. Ve zmíněné beletrii se uvádí, že zámeček patřil ještě v prvé polovině 19.století jisté Julianě Stamberg, která byla údajně spřízněna se “slezskou” větví Stambergů. Navštívil jsem tento objekt a později jsem byl místními občany informován, že v minulosti tam byl průmyslový podnik. Nyní se budova upravuje na domov pro staré občany. Bylo by třeba podrobněji prověřit údaje z německé beletrie a hlavně prameny, z nichž bylo čerpáno. Zajímavé je, že tito jmenovci byli údajně protestanté.

Méně přesné jsou informace z poloviny sedmdesátých let od jmenovce Stanislava Štamberga, kterého jsem tehdy navštívil v Olešné u Načeradce. Podle nich jsou prý naši jmenovci zmiňováni v jakémsi historickém románu z valdštejnské doby a v dačickém zámku by měla být údajně podobizna jistého “Jiřího Štamberga”. Dále jsem při pátrání zjistil, že u Klánovic je Hájovna Štamberk, která se zmíňuje v brožurce “Výlety do okolí Prahy” a také v odborné literatuře. Od klánovického nádraží k ní vede červená turistická značka a ona drobná stavba je tam prý už od dávných let; bližší historické údaje nejsou známy. Potom je také ulice Na Štamberku v Praze–Ďáblicích. Píše se o ní v publikaci “Pražský uličník” (Encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. 1.díl, Praha 1997) a podle místního kronikáře se tento název vyskytoval již v josefínském katastru Ďáblic, tedy minimálně od konce 18.st.

Zbývá nyní shrnout sporé dosavadní informace týkající se osudů Štambergů před osmnáctým stoletím, tak jak se předávají rodinnými tradicemi.

Naše pamětnice teta Pušová se jednou zmínila, že naši Štambergové přišli neznámo kdy odněkud z Francie. V poslední době jsem navázal kontakt s “bratránkem” Václavem Štambergem. Naši otcové, oba učitelé, byli bratranci a máme společného praděda Kašpara Štamberga. Václav nyní žije v Praze a po našem setkání na jaře roku 1998 se začal také zajímat o rodopis Štambergů. Využil své jasnovidné schopnosti úspěšného uživatele virgule a nechal se inspirovat křestním listem praděda Kašpara, v němž je zapsán náš společný nejstarší předek Václav. Na tomto základě vypověděl, že “rod Štambergů pochází zřejmě z Lucemburska. Počátky vidí kolem r. 1400 a zakladatelem byl asi řemeslník. Byl prý ženat a měl tři děti, dva kluky a jedno děvče. Sám se dožil 72 let. První syn se dožil 57 let, byl řemeslník, ženatý a bezdětný. Druhý syn se dožil 60 let, byl rovněž řemeslníkem, ženatý a měl pět synů, z nichž vzešlo početné potomstvo. Dcera zakladatele zůstala svobodná a dožila se 70 let. Do Čech prý přišel náš rod kolem r.1700.

Majorátní pán východočeské větve, Ing Zdeněk Štamberg, předpokládá – jak už bylo výše zmíněno – příslušnost k českému rodu Šternberků, ale jinou tradici zprostředkují další příslušnící téže větve. Stanislav Štamberg z Olešné u Načeradce mi sdělil, že podle jeho informací pocházejí předkové ze Saska a ze šlechtického rodu. Jeden z nich se prý oženil s ženou nižšího původu, upadl v nemilost a musel odejít z domova. Podle Ing Josefa Štamberka z Tábora přišel jeden z předků, snad otec či děd v polovině 18.st.dokladovaného Antonína z Čáslavska, do Čech z Bavorska, kde původně sloužil u tamější šlechty. V jejich sporu o pozemky s okolními sedláky, sehrál prý úlohu svědka, když prozradil sedlákům nějakou důležitou a rozhodující skutečnost, na základě níž mohli svého práva na pozemky dosáhnout a spor vyhrát. Předkovi po tom všem hrozilo od šlechty vážné nebezpečí života a proto tajně uprchl do Čech; neví se zda sám nebo s rodinou.

Tolik k rozdílným tradicím ve východočeské větvi Štambergů. Jsou tu pak skupiny jmenovců, kteří si ponechali odlišnost ve jméně nacházející se v předcházející době v rodech současných Štambergů. Jejich rodové tradice dosud téměř neznám, pouze v jednom případě. V jisté rodině Štembergů žijící v Praze se traduje, že jejich předkové přišli ze Švédska, kde prý se jejich jméno i v pozdější době našlo.

V osmnáctém století

Celé dvacáté a devatenácté století bývá spolehlivě doloženo matričními zápisy, z nich pořízenými dokumenty o narození, sňatku i úmrtí a také jinými doklady. Osmnácté století, kterému se zde věnuje pozornost, patří sice též do doby, z níž by měly být matriky i jiné věrohodné zápisy o obyvatelstvu k disposici. Přesné údaje se však nacházejí často obtížně, protože evidence byla vedena na rozdílné a většinou nižší úrovni než v dalších stoletích. Od konce sedmnáctého století se můžeme spoléhat spíše jen na sporé údaje v právě zakládaných matrikách a podrobnější data se týkají téměř výlučně vlastníků půdy nebo příslušníků šlechtického stavu.

Rodopisné k disposici jsoucí údaje o naší obecnické větvi Štambergů začínají zápisem v knize oddaných z roku 1797, ale nelze se smířit s tím, že by se starší matriční zápisy již nepodařilo objevit. Dvousetleté údobí zachycené v mém dosavadním doloženém rodokmenu Štambergů je s hlediska věků spíše jen nedávná minulost. Co však skrývá dosud ta tajemná předcházející doba? Odkud naši jmenovci do Obecnice přišli? I kdyby byli neurození obyčejní lidé, měli by zanechat stopu v matrikách nejméně od konce 17. století, kdy bylo již povinností farářů tyto knihy vést.

Při prvním pátrání po “předobecnickém” bydlišti Štambergů jsem vzal v potaz naši “rodovou ságu”. V tatínkově rodině totiž kolovaly pověsti o původu a také o "modré krvi" Štambergů, které on jako pragmatik s jistou nedůvěrou komentoval: "...že si u nich doma prý něco takového ženské povídaly...". Podrobnější informace jsem pak skutečně získal od jeho sestry Marie, tj. od tety Pušové. Napsala mi jednou: "Staré pověsti praví, šlo to v našem rodě od úst k ústům a toto se zachovalo. Můj otec pocházel z hraběcí rodiny, prý jim patřilo panství Obořiště. Otec byl čtvrté pokolení. Byli to dva sourozenci, vinou osudu (prý v době třicetileté války) přišli o rodiče, o jmění a jeden z nich se nakonec stal uhlířem (pálil dříví v obecnických lesích)....

Ve vyprávění tety Pušové byla celá řada nejasností. Především časové údaje jsou rozporuplné. Můj děda žil až ve druhé polovině 19.století, takže období od třicetileté války do jeho narození, tj. asi dvěstě let, zahrnovalo jistě mnohem větší počet generací našich předků než tři, jak ona uvádí. Další nepřesnost tetina vyprávění se týká “panství Obořiště”. Ottův naučný slovník uvádí všechny vlastníky tamní tvrze od r.1408 do r. 1786, žádné naše jmenovce však nelze mezi nimi nalézt. Hledal jsem i v matrikách fary Svaté Pole, jemuž Obořiště tehdy duchovní správou podléhalo, žádný zápis vztahující se k našemu jménu však nebylo možno nalézt. Pokračoval jsem v pátrání i v matrikách blízké Dobříše – k níž Obecnice v době příchodu Štambergů patřila – a rovněž s negativním výsledkem. Jméno Štamberg se tu vůbec nevyskytovalo. Tak byla téměř vyloučena možnost, že první předkové přišli do Obecnice z Obořiště nebo z Dobříše.

K hledání inspirace o možném předcházejícím pobytu našich předků, je k disposici poněkud potrhaná pavučina rodových vztahů mezi našimi jmenovci. Nejvíce jsem se seznámil s východočeskou větví Štambergů. Když jsem pracoval ve výzkumném ústavu v Pardubicích (1955-1961), zjistil jsem, že v nedalekém projekčním ústavu pracuje jistý Ing Štamberg. Ten se velice divil, že vůbec existuje ještě jiná větev Štambergů, než ta jejich. V sedmdesátých létech jsem se vrátil k setkání v Pardubicích a podařilo se mi prostřednictvím známých z východních Čech zjistit adresu odpovídající tehdejšímu bydlišti Ing Štamberga. Bydlel v Lanškrouně a stručně mi vylíčil svůj původ po meči: “Náš rod pochází z Čáslavska, tj.obec u Kralovic, z Śebiřovského mlýna. Tam byl ke konci 18.století šenkýř, později mlynář Jan Šternberk a rovněž tam mlynařil jeho syn Jakub Šternberk narozený 4.7.1790. Jeho syn Jan Štamberk narozený 23.10.1831 byl prvním, který už měl ve jméně -am- a na konci -k a byl mlynářem v Bahýnku u Malešova (okres Kutná Hora). Syn Janův – Josef Štamberg – byl můj dědeček, rovněž mlynář, ale v Lochách u Čáslavi, kde jsem se narodil...”

Na první pohled nebylo možno zcela vyloučit spojitost jejich “východočeské větve” s našimi obecnickými předky v 18. století. Pátral jsem proto nejen v matrikách ale i v telefonních seznamech a postupně objevoval nové údaje i zajímavé lidi, pamětníky, mezi nimi i rodové kronikáře. Některé jsem poznal osobně, s jinými jsem si alespoň vyměnil dopis. Pan Ing Zdeněk Štamberg z Lanškrouna mě hlavně upozornil na pamětníka jejich rodu, který mu jako tzv.majorátnímu pánu – prvorozenému synu prvorozeného syna – předal kopii rodokmenu. Onen kronikář se jmenoval Bernard Consolascio a měl za ženu tetu Zdeňka, rozenou Boženu Štambergovou. V té době už Bernard nežil, ale syn tety z prvého manželství, pan Čapek, bydlel v Praze. Navštívil jsem ho a vyměnili jsme si informace. Při tom jsme také diskutovali různé formy našeho jména a dozvěděl jsem se, že podle názoru autora jejich kroniky prý bylo původní jméno Šternberk. V kraji u Načeradce se údajně vždy jméno Šternberk měnilo na Štamberk; říkalo se např. “Jdu do Štamberka” a ne “Jdu do Šternberka”. Nejstarší známý předek měl zřejmě něco společného s místem Šternberkem, např. že se přistěhoval ze Šternberka. Nicméně na nejstarším dokumentu, oddacím listu z r.1783, který zmínil pan Čapek a který jsem si později sám potvrdil zápisem nalezeným v odpovídající matrice, byl jejich první předek Jan zapsán jako Stemberg.

“Majorátní pán” Zdeněk mi zmínil ještě dva další příbuzné: Josefu (Jóžinku) Stambergovou, která bydlela v Praze a v létě 1974 oslavovali její 75. narozeniny, (tj. byla stará jako moje maminka) a jejího bratra Ludvíka, z mlýna v Bahýnku. Napsal jsem paní Jóžince a odpověděl mi za ni bratr Ludvík. Také jeho informace končily u Jana Štamberga z konce 18.století, rovněž neznal jeho narození a ani bližší údaje o něm.

V telefonním seznamu jsem našel jmenovce v Karlových Varech, pana Bohuslava Štamberga. Někdo z jeho příbuzenstva se zabýval rodokmenem a dostal prý se až do zemských desek, snad do roku 1690. Podle jeho zkušeností měly existovat dva rody Štambergů, jeden kutnohorský, z něhož pocházel a druhý jihočeský, s jehož členy prý se také osobně setkal. Dále upřesnil, že jeho otec pochází z Loch u Kutné Hory, kde jeho praděd vlastnil mlýn.

Další objevený jmenovec, Ing Štamberk z Tábora, pokládal za původní německy psané jméno Stamberg. V jejich rodině bylo údajně rozhodnutím soudu změněno na Štamberk. Jeho otec se narodil v Blaničce pod památným Blaníkem, starší předkové již v Čáslavsku. Dědovi sourozenci odešli do USA a říkalo prý se také, že některý z příbuzných předků žil na Příbramsku.

Dalšího významného pamětníka “východočeské větve” jsem nalezl v knize známého lékaře a vypravěče MUDr Vondráčka. Byl to Václav Štamberg z Malovid u Vlašimi, se kterým jsme se vzájemně navštívili a který mi předal kopii jejich rodové kroniky na volných listech. Tuto kroniku sepsal v roce 1950 jeho strýc Václav, ředitel spořitelny v Praze.

V sedmdesátých létech jsem absolvoval se svou škodovkou Octavia Combi o dovolené solo výlet po místech spojených s počátky východočeské větve. Dostal jsem se do Čáslavska a k blízkému Šebířskému mlýnu, odkud měl pocházet "praotec" východočeských Štambergů. Při té příležitosti jsem také navštívil pamětníka pana Stanislava Štamberga z Olešné u Načeradce, se kterým jsme si přátelsky popovídali a který mi předal svůj rodokmen. Jeho bratr prý žil v Opavě a chystal se v pensi pátrat po jejich rodu. Tolik zatím k velmi stručnému nástinu rozsáhlé východočeské větve Štambergů. Pátrali jsme s bratrem Karlem v jejich matrikách, spoje k obecnickým "bratrům" Václavovi a Matějovi jsme však zatím nenašli.

Hledal jsem také stopy Štambergů v zahraničí a našel je ve vídeňském telefonnim seznamu, který jsem si s jistými komplikacemi odpovídajícími době “normalizace” vypůjčil u přepážky na hlavní poště v Praze. Přes překážky, které komunisté kladli kontaktům, podařilo se mi z porozumění vídeňské jmenovkyně Elfriede Stamberg zjistit, že rod jejího muže pochází vlastně z Čech. Kromě toho mi pomohla objevit dosud nejstaršího písemně doloženého jmenovce Johanna Stamberga. Byl myslivcem a v mládí žil nedaleko Blatné, kde v Oselci získal 22.5.1732 výuční list. Jeho zarámovaný originál má paní Elfriede vystavený v pokoji. Lze předpokládat, že tento Johann patří k nejstarším předkům “východočeské větve”, neboť Štambergové z rodokmenu paní Elfriede k ní průkazně patří. V dokladech, které mi předala je nejstarším předkem Antonín z Čáslavska a týž Antonín je nejstarším předkem v malovidské kronice i v rodokmenu Stanislava Štamberga z Olešné u Načeradce. Pro relativní blízkost Oselce u Blatné a Příbrami nelze spojitost pokolení myslivce Johanna s obecnickými Štambergy vyloučit, důkazy o tom však zatím chybějí. V rámci svého prázdninového rodopisného putování v sedmdesátých létech jsem navštívil Oselec, kde myslivec Johann získal svůj výuční list a také blízkou ves s farou, Kotouň. Poptáváním jsem zjistil, že Štambergové v Kotouni sice dnes nežijí, ale na jedné chalupě se ještě říká u Štambergů. Za matrikami z těchto míst jsem se musel vypravit do plzeňského archivu a procházel jsem tam knihy z 18.století. Objevil jsem rodiče Johanna i jeho sourozence a také řadu dalších jmenovců, spojení s obecnickými Štambergy se mi však najít nepodařilo.

V Plzni jsem jmenovitě zjistil, že r. 1700 se oženil jistý Georgius Stemberg z Wosselce s Catharinou Wowsovou z nedalekých Životic. Jejich třetím dítětem byl Jan Servacius, který se narodil v r.1708 a který byl velmi pravděpodobně pozdějším myslivcem Johannem podle výučního listu. V dokladech předaných mi paní Elfriedou je jejich prvním matrikou doloženým předkem, jak bylo již výše zmíněno, Antonín Štamberg z Čáslavska, který se narodil v r.1756 a mohl být tudíž synem myslivce Johanna z Oselce. Blízká příbuznost je velmi pravděpodobná vzhledem k tradiční úctě věnované výučnímu listu v rodině vídeňských Štambergů.

Rodopisnou stavebnici zajímavě doplňují nedatované a nedoložené údaje z malovidské kroniky vycházející z předávané rodové tradice. Podle ní byl jejich nejstarším předkem “oberfořt” Johann, který se prý psal von Stamberg a byl otcem zmíněného Antonína z Čáslavska. Působil údajně ve správním středisku Stattenbrunn nedaleko Čáslavska, byl ženat a měl děti. Kromě Antonína měl ještě dva syny a založil tak širokou “východočeskou větev” Štambergů. V načrtnutém rozrodu Jiřího Stemberga z Oselce je možno hledat odbočky, které by dovedly k rodině našeho předka “Václava I.” z Obecnice. Není jistě bez významu, že oberfořt, předpokládaný syn Jiřího, se údajně pojmenovával von Stamberg, což odpovídá naší tradici vyjádřené rodinnou ságou. V rodině Jiřího se také uvádí mladší syn Šimon, jehož další osudy nejsou známy.

Nicméně nelze zcela vyloučit ani jiný původ obecnických Štambergů. Při studiu matrik ve středočeském archivu v Praze jsem byl upozorněn na zápis v knize oddaných patřící ke Slivici u Příbrami z r.1847. Nevěsta se jmenovala Stamberg Maria a pocházela z malé obce Palivo, asi 3 km západně od Slivice; její otec byl zapsán jako Waclaw Stamberk. V knize pokřtěných byla nevěsta zapsána Stemberg, její starší bratři Stemberg a Sternberg a jejich otec Stemberk, Stemberg i Sternberg. Při pátrání po původu této rodiny se dostal bratr Karel za pravý břeh Vltavy, do obce Hojšína a na panství Vysoký Chlumec. V matričních zápisech se v této oblasti ve velkých počtech objevoval Stemberg, Stenberg a Štamberger. Přímé napojení na obecnickou větev Štambergů v 18.století se však nalézt nepodařilo.

Také by se nemělo zapomenout na dosud neúspěšné ale ne zcela skončené pátrání mezi obyvateli dvou německých vesniček u Rožmitálu. První z nich, Nepomuk, byla založena v r.1727 dvaadvaceti rodinami šumavských Němců, které pozval tehdejší arcibiskup vlastnící městečko Rožmitál. Vesnička Nepomuk leží v klinu brdskych hor jako Obecnice, která je od ní na severovýchod vzdálena vzdušnou čarou asi 11 km. Podařilo se mi najít v příbramské knihovně jména všech německých zakladatelů, naši jmenovci bohužel mezi nimi nebyli. Nicméně nelze zatím tuto hypothesu zcela vyloučit, protože Štambergové mohli přijít dodatečně buď do Nepomuku nebo do později založených sousedních Zalán. Pro obě vesnice platila také dlouho – a někdy se užívá ještě dnes – přezdívka v Němcích.

Obecničtí jmenovci v devatenáctém století

Ve svém pátrání po předcích se jménem Štamberg jsem nyní dospěl do devatenáctého století. Zde je už situace jednodušší, neboť je možno snadněji vycházet z konkrétních dat nalezených v rodinných dokumentech a v matrikách.

Především bych tu měl připomenout, že v Obecnici se paralelně vyvíjely vlastně dvě rodiny se jménem Štamberg, jak jsem poznal při pročítání matrik. Nejstarší předek druhé rodiny se nazýval Matěj a objevil se v Obecnici přibližně ve stejnou dobu jako náš dosud poznaný prapředek Václav. Jejich vzájemná příbuznost není přímo doložena, nicméně je dosti pravděpodobná. Nelze vyloučit, že měli společné rodiče nebo některé prarodiče, ale jakékoliv důkazy k tomu zatím chybí.

Štamberg Václav, nazývaný mnou Václav I., se oženil v Obecnici v roce 1797. Jeho narození však v Obecnických matrikách nalezeno nebylo a před datem sňatku se ztrácejí veškeré stopy o něm i o jeho rodičích a prarodičích. Je zatím naším nejstarším skutečně v dokladech nalezeným a potvrzeným předkem. Studiem příbramských a po zřízení fary v Obecnici i obecnických matrik bylo možno snadno načrtnout rodokmen po meči od Václava I. až k mému otci. Václav I. je totiž již zapsán v dochovaném křestním listě svého vnuka Kašpara, mého praděda.

Obecnické pozemkové knihy poskytují doplňující informaci o rodině našeho nejstaršího předka. Je v nich uveden zápis o předání chalupy rodičů nevěsty novomanželům. Jisté dokreslení života nejstarších předků v Obecnici poskytuje i archiv nadřízené dobříšské vrchnosti, kde jsou zapsány ponížené žádosti o pense a také údaje o naturálním vybavení “šichtmistrů”; náš nejstarší Václav u takového zprostředkovatele moci v období kolem svého sňatku pracoval.

Když založil Václav I. rodinu, nezměnilo se zřejmě příliš na jeho podřízenosti dobříšskému panství, ale k jistému osamostatnění snad přece došlo. V knize oddaných je ještě zapsán jako “Čeledjn u P.Schichtemistra z Obecnic”, ale v dalších matričních zápisech se postupně zmiňuje jako “tovaryš od pece, Kohlmistr příp. kohlenmistr”. Věnoval se jako otec rodiny pravděpodobně pálení uhlí v brdských lesích a jeho dalšímu využívání v obecnické železárně.

Z těchto strohých informací i z dalších poměrně málo známých osudů jeho potomků je možno spíše vytušit úsilovnou snahu předků o změnu stavu a o prosazování se do lepších vrstev. Syn nejstaršího Václava, “Václav II.”, pokračoval v uhlířském řemeslu, vnuk Kašpar pravděpodobně plnil i jisté kontrolní funkce při zásobování pece uhlím a pravnuk Jan – můj děd – se již vyučil slévačině. Stal se mistrem slévačským a se svým řemeslem našel uplatnění nejen v Obecnici, ale později i v Praze, na kratší dobu také v ruských krajích a nakonec v nově postavené slévárně v Příbrami. Můj otec Karel si řemeslo svého otce zalíbil, rád by ho byl býval provozoval, ale nebylo mu to povoleno. Děda chtěl mít syna učitelem a tak se také stalo nejen v případě mého otce ale i jeho mladšího bratra, mého strýce Jaroslava. Můj otec pak pokračoval v původních úmyslech předků a přivedl své oba syny k vysokoškolskému vzdělání. Bylo to v chemii, což bylo vlastně logickým pokračováním ambicí jeho předků. Vždyť jak pálení dřevěného uhlí, tak výroba a zpracování železa patří mezi obory chemické technologie.

Závěr

Toto je jenom stručný přehled o nositelích řídce se vyskytujícího jména, mezi nimiž se také vykytovali naši předkové. Další informace je možno najít ve dvou svazcích rodového periodika Hlas rodu z let 1977-79, kde jsem shrnul poznatky získané v archivech i soukromých dokladech, korespondencí či osobními sděleními podrobněji a s příslušnými citacemi.

Nicméně genealogické pátrání není zdaleka ukončeno a zůstává mnoho otevřených otázek. Především by bylo třeba znalost genealogických dat o našich obecnických předcích posunout dále do minulosti, nejméně o jedno celé století. Bylo by zvláště zajímavé se pokusit o poznání, zda by se již v této době nenašlo propojení jednotlivých větví, zvláště naší obecnické s východočeskou, jejíž rodokmen je v současné době poměrně spolehlivě znám až do konce sedmnáctého století.

Je to veliká výzva pro žijící generace Štambergů i pro jejich potomstvo. Mnohé informace, které by se mohly získat totiž jistě leží na dosud neznámých místech a čekají na své objevitele. Zatím však jsou “poklady” hledaných rodopisných dat “zakopány” hluboko v rozpadajících se archivních materiálech a je velikým otazníkem, zda přečkají až do doby, kdy se jich zmocní elektronické paměti. Je snad možno si počkat a doufat, že do té doby nezmizí úplně, jistější však je se už dnes úmornou prací pokoušet o to, co se ještě zachránit dá. Všem spolupracovníkům přeji hodně úspěchů při sledování našeho společného cíle.

Last modified 17.08.1999